Vytříbený styl
Liběny Rochové
Výrazná osobnost české oděvní scény, která je známá nejen svou kreativitou, unikátností modelů a svým úsměvem. Liběna Rochová není návrhářkou, je kreativní umělkyní. Tento rok získala hlavní cenu a titul Grand designér roku 2015 a cenu Oděvní designér roku 2015 za kolekci Oděvní partitury, transformace děl z výstavy Partitury umělce Milana Grygara v Galerii Zdeněk Sklenář. Stala se tak teprve druhou ženou, která se titulem Grand designérky může pyšnit.
Rozhovor probíhá v rodném domě Liběny Rochové v Masarykově čtvrti. Vítá mne usmívající se a energií oplývající žena. Vede mě do minimalisticky zařízeného interiéru prozářeného sluncem a usedá do bílého křesla, kde začíná hovořit o své životní vášni. Tato osobnost má dar člověka inspirovat a nadchnout. Liběna Rochová je umělkyně. Tak, jako k nám malíř promlouvá svým obrazem, sochař skulpturou, ona se vyjadřuje oděvem. Její šaty jsou poutavými uměleckými objekty.
Jste vnímána jako první dáma české módy. Jaké byly vaše začátky?
Jaká byla 90. léta a první kontakty se zahraniční scénou?
Textilní průmyslovku jsem dokončila v roce 1972 a poté začala pracovat pro ÚLUV (Ústředí lidové umělecké výroby). Dvakrát do roka jsem představovala svoje kolekce, které se prodávaly v Praze a v Brně na Zelňáku. Během návštěv u mého otce ve Vídni, kam emigroval, jsem tajně pořádala přehlídky v tamním prostředí. V roce 1991 jsem byla vybrána jako reprezentantka České republiky na světový veletrh módy CPD a IGEDO v Düsseldorfu. To byl pro mne životní zlom. Mé kolekce měly v zahraničí obrovský úspěch a já jezdila do Düsseldorfu čtyři roky. Působení ve fashion bussines mě ale nenaplňovalo. Cítím se více kreativcem než obchodníkem s oděvem. Každý rok jsem měla předložit dvě kolekce a ten kolotoč mě prostě nenaplňoval. Tenhle a tenhle model v té a té barvě, tuhle velikost. Neměla jsem za sebou silné finanční zázemí a ubíjelo mě to...
Věnujete se fashion art a tvorbě vlastních kolekcí.
Která oblast vás samotnou více charakterizuje, ve které se cítíte více svá?
Ano, tvořím fashion art, pak také limitované i unikátní kolekce, solitérní tvorbu pro své zákaznice a vedu ateliér Design oděvu a obuvi na UMPRUM. Každá z těchto činností mne těší a naplňuje. V každé z nich se realizuji jiným způsobem.
Jsou oděvy nositelné a extravagantní, třeba z papíru. Obě tyto polohy mají svůj smysl. Fashion art představují modely oblékatelné, avšak vytvořené z nevšedních materiálů. Tyto oděvní objekty jsou mým projevem, úplným odrazem mé kreativity, sochou v pohybu. Zaměřuji se na volnou a individuální tvorbu. Další stránkou mé práce je solitérní tvorba pro mé zákaznice v ateliéru na Malostranském nábřeží poblíž Kampy. Mými klientkami jsou otevřené, osobité ženy, které hledají kreativní, kvalitní a kultivované modely. Dvakrát ročně prezentuji své limitované sezónní kolekce.
Co máte na navrhování ráda?
Na každé části procesu najdu to, co mě baví. Nejvíce však miluji tu chvíli kreativity, vymýšlení, napětí a očekávání z výsledku své práce. Nejvíce se cítím při výběru látek. Při pohledu na látku už vidím, jakou formu bude získávat, jak s ní chci pracovat. Nebo ten pocit, když naleznu motiv, který do látky a modelu chci přenést. Inspiraci pro svou práci čerpám ze všeho, co mne obklopuje. Svým studentům říkám, že je důležité být otevřený a vnímat.
Jaká je pro vás role pedagoga?
Vedu Ateliér designu oděvu a obuvi na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Velmi jsem si rozmýšlela, zda nabídku ke konkursu přijmout. Letos začínám desátý rok a opravdu mě to baví. Vidím pokroky, úspěchy studentů... Ještě před několika lety při našich cestách do zahraničí působili ostýchavě a zakřiknutě. Nyní již působí i svým sebevědomím. Máme ve světě úspěchy, studenti jsou nominováni na Czech Grand Design, jezdí do Tokia, Paříže, New Yorku. Vyhrávají soutěže, spolupracují se zahraničními firmami. V našich prostorách nás navštívila i Karolína Kurková, která dala studentům příležitost, aby předvedli své modely. V posledních letech jsme zařazováni mezi světově významné ateliéry a na svém seznamu nás vedou i hledači talentů ze zahraničí. Radím jim, aby šli na stáže do zahraničí a mířili co nejvýš. Pro každého je těžké se prosadit... Důležitá je právě účast na mezinárodních soutěžích a praxe ze zahraničních ateliérů. Studenti vědí, že za mými úspěchy je obrovská práce a posedlost. Sledují mě, vidí, že jinak to prostě nejde. Pouze tvrdě pracovat, vnímat svět okolo sebe, být svůj a svou fantazií i kreativitou se snažit něco sdělit. Chci jim jít příkladem ve svém přístupu k tvorbě, v posedlosti a pohlcením tvorbou. Musí být naplněni prací. Pak se inspirujeme navzájem. Přistupuji ke studentům jako k rovnocenným partnerům. Kupříkladu nyní mne má fotografie skleněného objektu diplomantky z Ateliéru skla, Venduly Prchalové, podnítila k potisku látek pro mou novou kolekci.
Jaký máte vztah k Brnu?
Přes týden jsem v Praze, na víkendy jezdím do Brna za manželem a maminkou. Na Brno jsem byla pyšná v dobách Divadla Husa na provázku, Hostu do domu, a skvělých kulturních počinů. Bylo to pro mne intelektuální město. Moje maminka byla krátce herečka, poté pracovala v kulturní oblasti. Vzpomínám na krásný večer u nás doma s Oldřichem Mikuláškem, setkala jsem se s Janem Skácelem, v okolí potkávala pana Milana Uhdeho nebo Trefulku. Ráda vzpomínám na roky po škole, kdy jsem pracovala u Bolka Polívky v Divadle Husa na provázku jako asistentka kostýmních výtvarníků. Vadí mi žabomyší války mezi Brnem a Prahou. Jako by Brno vůbec nebylo sebevědomé. Přála bych si opět osobité, intelektuální a sebevědomé město. Město, ke kterému patří i koncertní sál.
Krásné je, že tato proměna se děje a já ji cítím...