More selected projects

Jiří "Denisa" Procházka:
Český samuraj

 

Nejúspěšnější český bojovník MMA (smíšených bojových umění). Držitel titulu české soutěže GCF z roku 2013. V roce 2015 uzavřel smlouvu s japonskou organizací Rizin, ve které se stal historicky prvním šampionem polotěžké váhy a svůj titul také obhájil. V roce 2020 podepsal kontrakt v prestižní americké lize UFC a po pouhých dvou zápasech se posunul v žebříčku na 2. místo. Studuje Masarykovu univerzitu v Brně. Je zakladatelem vlastní značky BJP. Dlouhodobě podporuje nemocné a znevýhodněné děti a mládež.

 

 

Jiří, po svém velkém úspěchu v květnovém zápase UFC (pozn.: vítězství v hlavním zápase večera KO nad Dominickem Reyesem a posun v žebříčku UFC na 2. místo) jsi na roztrhání. Jaký dotaz dostáváš nejčastěji?

Nejčastěji je to na můj účes a na můj poslední zápas s Dominickem Reyesem.

Liší se dotazy českých médií od těch zahraničních?

Ano, liší. V zahraničí jsou dotazy prostší, jednodušší. Chtějí se o mně dozvědět základní věci, a protože viděli zápas, ptají se na konkrétní věci z něj – proč jsem v něm udělal to nebo ono. Znají techniku boje, ptají se na konkrétní detaily zápasu. U nás jsou ty dotazy obecnější, novináři se ptají i na mé soukromí, na pocity při zápase, na přípravu, jsou o hodně širší.

Jsi hodně aktivní na sociálních sítích, po zápase Ti přibyly stovky tisíc fanoušků. Přispíváš na ně sám?

Ano, přesně tak. To je pro mě důležité, kontrolovat si, abych to byl pořád já, kdo si za nimi stojí. Mám svůj tým marketérů, kamarádů, s nimi některé věci konzultuji, ale příspěvky jsou moje.

S bojovým uměním jsi se poprvé setkal na střední škole. Co bylo klíčovým momentem věnovat se mu profesionálně?

To vyplynulo samo. Musel jsem si položit otázku, jestli je to to, co opravdu chci dělat. Trénink byl něco úplně jiného než zápas, protiklad jako černá a bílá. Nebyla tam jen radost z tréninku, ta radost, že se vydám bezezbytku a s radostí. Přibyl tam stres, v zápase jsem najednou musel čelit soupeři, ze kterého šel strach, musel jsem čelit nekomfortním situacím, musel jsem se doslova prozápasit k tomu, abych se v zápasovém prostředí začal cítit dobře. Tu komfortní zónu jsem si tam musel nějakým způsobem vybojovat, přes ty nepříjemné pocity, které to obnášelo.

Ví se o Tobě, že Tě v bojovém umění i životě ovlivnila Kniha pěti kruhů legendárního japonského bojovníka Musašiho Mijamoto. Dá se Tvé bojové umění rozdělit na období před a po setkání s touto knihou?

Jednoznačně. Ten rozdíl je diametrální. I díky tvé knize jsem v boji začal nacházet lásku jako k umění. Vdechla mi život, najednou jsem v boji neviděl jen sport a to, že musím na výsledku hodně makat, ale smysl, o který se můžu opřít. Začal jsem hodně uvažovat o tom, proč to dělám, co na tom mám rád, mohl jsem si zodpovědět otázky s hlubším smyslem a mohl z některých hodnot vycházet i do života. A to do doby před touto knihou nebylo.

Ještě před UFC, i před tím, než jsi šel zápasit do japonské organizace Rizin a stal se jejím šampionem, jsi se začal angažovat v charitě. Bez mediální pozornosti jsi spolu s trenéry a dalšími zápasníky Jetsaam gymu navštěvoval například oddělení dětské nemocnice, nosil dětem dárky, bavil se s nimi i jejich rodiči. Máš v sobě potřebu pomáhat?

Každý by měl pomáhat, když k tomu má příležitost. To jsem si řekl, když přišla první iniciativa od trenéra, který se spojil s nadačním fondem Pro dětský smích a nabídl mi, že se můžu v pomoci angažovat. Bylo to nejprve spojené s galavečery MMA v Brně, ale potom se z toho už stala součást mého času a začal jsem možnosti pomoci vyhledávat i sám. Začal jsem třeba spolupracovat s dalšími lidmi, kteří se pomoci potřebným věnují, a jsem rád, že můžu něčím přispět. Někdy stačí jen pár slov, povzbuzení, ale vím, jak velký můžou mít účinek, jindy je to třeba jen obdarování nějakou drobností, nemusí to být vždy peníze.

V charitě se kontinuálně hodně angažuješ, neuvažoval jsi o vlastní nadaci nebo projektu pod svým jménem?

Nad tím jsem už přemýšlel, i s kolegy a marketéry. Nechtěl jsem to řešit před zápasem, ale teď na to je vhodná doba. Já jsem samozřejmě vždy radši, když si můžu podstatné věci sám tvořit a také hlídat, aby všechno bylo čisté a podle mých představ. A teď je ten správný čas nějakou pomoc „upéct“ a vložit se do toho. Ať se vrací nazpět všechny mé zdary a vítězství, ať můžou v naší společnosti i pomáhat.

Dokázal jsi v MMA něco, co se zatím žádnému Čechovi nepodařilo. Nakolik si připouštíš, že jsi se za krátkou dobu stal vzorem pro spoustu lidí, a to nejen v Česku?

Od doby, kdy jsem začal číst duchovní literaturu, objevuji skutečnosti, které podle mě ve společnosti důrazně chybí. Než jsem to začal číst a přemýšlet nad svým životem, byl jsem jak nepopsaná stránka. A najednou jsem si říkal - „jo, tímhle směrem se chci vydat, toto chci dělat“, i když jsem přesně nevěděl, jaká ta cesta bude, jak obtížná. Ale to bylo jedno, protože jsem v tu chvíli uviděl hodnoty, které tam jsou, a viděl jsem a mám potřebu tyto hodnoty šířit a zastávat. V našem MMA světě toto chybělo, třeba i to seznámit svět MMA s veřejností. Lidé na to v té tehdejší formě nebyli připraveni. Bylo to bráno jako rvačky, ne jako sport, a už vůbec ne umění. I proto jsem začal sdílet a šířit svoji ideu o boji celkově, o boji jako o umění, o návratu k čestným rytířským nebo samurajským hodnotám.

Já to ale v žádném případě nevnímám tak, že jsem „někdo“, na to kašlu, kdybych si něco takového připouštěl, tak ego začne narůstat a víc než pomocník, o kterého se dá opřít, je z něj zátěž. A to nechci. Proto nad tím nepřemýšlím, jsem svůj, zahazuji roli někoho slavného, jen ji použiji, když je potřeba k něčemu, co má smysl. Ale v žádném případě se tím nechci nějak chvástat.

Jistě však vnímáš, že Tvá popularita skokově roste a že jsi pro mnoho lidí vzorem.

Je to tak, proto říkám, že jsem byl jako nepopsaná strana, a proto jsem se učil a pořád učím tomu, jak vnímat druhé lidi, jak zastávat své hodnoty, jak se chovat i v těžkých situacích, jak být disciplinovaný. Když přišla nabídka z UFC, řekl jsem si „tak jo“. A jsem připravený té nabídce ze světa čelit, všem těm výzvám, na které jsem připravený. Že se nemusím stydět za to, jak mluvím, jak se chovám, jak zápasím, a že s tím, co mám, už můžu jít na trh.

 

prochazka-1prochazka-1

 

Co se uvnitř Tebe děje, když vejdeš do klece?

Je to vždycky o tom najít si vnitřní klid a jednotu, tu přítomnost, která všechno sjednotí. To je to napojení, neustálé plynutí, flow, se kterým do zápasu nastupuji. Abych mohl předvádět to, co chci, a také, abych se v tom boji cítil tak, jak já chci. Jsou tam samozřejmě situace, kdy se vyměňují rány, je to nepřehledné, chvíli jsi nahoře, pak zase dole, něco se pořád děje a i přes ten velký „chaos“, přes to tornádo, co se tam točí, tak uprostřed je to klidné místo a v něm je potřeba umět setrvat. Ať se děje kolem cokoliv. Jen odsud pochází ta pravá síla, ta moc a umění rozhodnout se pro cokoliv. I když je ta situace sebelepší, sebehorší, tak prostě umět v sobě ten klid najít.

To zní až nevěřícně pro laika, když se dívá na zápas, ve kterém sotva postřehne většinu pohybů.

To chce být na tyto věci napojený a umět to flow. Ono je to tam celou dobu, jen to člověk pod těmi údery a výměnami přestane vnímat a začíná se v tom ztrácet. Důležité je být napojený a nenechat se ničím zmást. Nenechat se zastrašit od soupeře, nenechat na sebe působit jeho chování, jeho údery. Proto můžu čelit jeho úderům i celkové situaci s naprosto klidnou myslí a klidným pohledem a jasným záměrem za všech okolností.

Před zápasem i po něm se o Tobě vyjadřovaly osobnosti MMA. Často se opakovalo, že jsi zábavný, dobře se na Tebe dívá, ale že vůbec neví, co se Ti odehrává v hlavě. Je v tomto Tvá síla? Považují Tě na rozdíl od jiných bojovníků za nečitelného?

Myslím, že určitě. Je to jedna z hlavních zbraní, kterou jsem se snažil přetavit do strategie, kdy člověk používá taktiku a techniku, kterou soupeř v dané chvíli minimálně očekává. To je klíč všech velkých stratégů, udělat něco, co ten druhý nečeká. Když někdo dostává úder nebo kop a vědomě o něm ví, může se na něj připravit. Když naznačím úder a udělám kop, tak ho dostane do místa, které to neočekává.

To jsou ty Tvé bomby…

Není to úplně o bombách, je to o tom trefit ve správný okamžik správné místo. O tom to je. A proto jsem pro ně nepředvídatelný.

Zní to velmi jednoduše.

Je to naprosto jednoduchá věc, jenže jednoduché věci bývají většinou nejtěžší. Člověk má potřebu se se vším dřít, víc přehánět.

Kniha pěti kruhů učí, že vše v boji má směřovat k rozhodujícímu, nečekanému, vítěznému úderu. I proto tolik Tvých zápasů končí KO? (Pozn.: proti Reyesovi to bylo pětadvacáté KO v kariéře.)

Není to ani tak potřeba KO, ale potřeba vědomě se soustředit na vítězství. Dát si záležet na tom okamžiku, na tom detailu zásahu protivníka, s tím souvisí i dech, emoce, se kterou tam jdu, pohyb, technika, načasování, čtení rytmu soupeře… a všechny tyto věci se musí pilovat, pilovat a pilovat na trénincích tak, aby byly automatické. Jedině tak je potom můžu při zápase vypustit z hlavy a být prázdný, protože tělo to už všechno udělá samo.

A z toho vyšel ten vítězný úder loktem, který byl neplánovaný?

Ano, z tohoto to vyšlo. Ono je pod tím mnohem víc, než vypadá. Člověk, který to studuje, může ocenit tu složitost a zároveň jednoduchost všech těch věcí v zápase.

 

prochazka-2prochazka-2

 

Jak vnímáš své soupeře?

Základem musí být respekt před i po zápase. A potom je tam ocenění toho druhého, jeho umění a toho, že je to dobrý zápasník, že se projeví jeho práce, kterou vloží do zápasu. Je důležité, jak má člověk zvládnutého sám sebe, že má sebejistotu a může se v klidu uvolnit i před zápasem v přítomnosti toho druhého, podat si s ním ruku, vyjít s ním normálně.

V čem podle Tebe spočívá bojové umění?

V překonání protivníka. V ničem jiném. Bojové umění slouží k tomu, aby v něm člověk dosáhl nejjednodušší cesty k překonání oponenta. A nemusí to být nutně bojem, dá se využít i psychologických válek k tomu, abych protivníka překonal. Ty principy se dají vztáhnout na cokoliv. Bojové sporty formují charakter, formují člověka, a to přispívá k všeobecnému dobru. Svým způsobem je boj odpradávna nejčistější forma poměření sil.

Nemáš v zápasech nebo při trénincích strach o své zdraví?

V našem sportu je skvělá věc, že se podvědomě snažíme pracovat se svým tělem tak, že i když dostáváme rány, tak se ta oblast dokáže zatvrdit a opancéřovat, že ty rány až tak neproniknou. Jasně, něco to způsobí, ale není to většinou nic vážného. Normálně uvolněný člověk, který by schytal tolik ran, by byl strašně rozbitý. Ale my tím tréninkem a drilem čelíme nárazům, jsme proti nim odolnější. Přeci jen je to bojový sport a my trénujeme tím, že se mlátíme (smích). Ale po těch letech i tréninky začínáme měnit, že už nejsou tak tvrdé, tolik tělo nedevastují.

Jiří, jako další meta je před Tebou titulový zápas v UFC. Když získáš mistrovský pás, co plánuješ dál?

Tam jde především o to, jakým způsobem se toho titulu dosáhne, jakým způsobem se dosáhne obhajoby a především, jestli je s tím člověk vnitřně spokojený. Jestli má sám sebe natolik pod kontrolou, že reaguje tak, jak chce. Že vycvičil své tělo, mysl a ducha tak, jak si sám zadal.

Takže i kdybys byl několikanásobným šampionem, nebude to pro Tebe tolik znamenat, pokud Ty sám víš o svých chybách?

Přesně tak. To je ta cesta k mistrovství. A není to ani o tom, že se někdo stane mistrem nebo že něco už ti jde, vypadá to fakt krásně a řekneš si - „jo, mám to!“ V té chvíli to zase všechno upadá, protože o to je potřeba se zasluhovat den co den. To je ten životní trénink, který vede po nekonečné spirále vzrůstu. Je to stálá touha po ideálu krásy, po tom tíhnu.

Tím jsi překvapil americké komentátory ve svém pozápasovém rozhovoru v Las Vegas. Blahopřáli Ti po vítězném zápase a Ty jsi v odpovědi poukazoval na své chyby.

Jo, myslím, že jsem asi jeden z mála, kdo tam takto uvažuje, proto si myslím, že je v tomto můžu obohatit nebo jim i něco předat.

Studuješ na Masarykově univerzitě v Brně obor Speciální edukace bezpečnostních složek. Uvažuješ o dalším předávání svého bojového umění a své filozofie v trenérské nebo učitelské činnosti?

Nejprve musím udělat bakalářský titul, pak magistra a uvidím. Je to otázka do budoucnosti. Určitě bych vše jednou chtěl dál předávat, ale teď mám před sebou jiné úkoly. Máme tam super partu. Fandí mi, já jsem za to strašně rád. Učitelé jsou také skvělí, dá se s nimi domluvit úplně na pohodu, je s nimi dobrá komunikace. Nějaké extra výjimky nemám, ani úlevy.

Jaký je Tvůj vztah k Brnu, kde bydlíš, studuješ a trénuješ?

Jedním slovem super. Všude to slyším po republice, i v Praze (smích), že tady v Brně a na Moravě jsou lidi v pohodě, trochu jiní a já vždy říkám jo, jsme tu takoví uvolnění, nehrotíme všechno tolik. 

Dokážeme se bavit jak lidsky, tak na profesionální úrovni, brát věci naprosto seriózně, ale je tu hlavně ta lidskost. Projevuje se i v týmu, u trenérů. (pozn.: Martin Karaivanov a Jaroslav Hovězák) Já jsem hodně striktní ve věcech, které chci po svém týmu, aby je plnili do puntíku, aby na mě byli přísní tam, kde mají. Chci od trenérů, aby byli nekompromisní, ale na druhou stranu mám od nich odezvy, za které jsem rád, které mi ukazují i tu lidskost. Za poslední měsíce jsem se v přípravě přeměnil v cíleného robota, který bez emocí koná, a proto jsem rád, že ve mně trenéři vzbuzují emoce. Občas až násilně (smích).

Má Jiří Procházka vůbec nějakou neřest?

Samozřejmě. Vždycky po zápase mám velkou oslavu, kdy se scházím s kamarády v Hostěradicích a uděláme nějakou neplechu (smích). Třídenní „pařba“, občas trochu zvířecí, ale já to potřebuju uvolnit, protože teď jsem držel půl roku příprav. Jen jsem jel, jel, jel a pak si začal říkat ty jo, vždyť já si vůbec neužívám, a proto jsem rád, že ve mně kamarádi vzbuzují ty emoce a užijeme si pořádnou oslavu.

To snad ani není neřest, ale přirozené chování po skvělém úspěchu…

Tak někdy si dám cigaretu, jednou za týden a po vítězném zápase vítězný doutníček, nějaký kvalitní. To jsem se naučil oceňovat. A občas skleničku vína, klidně i v přípravě.

Jaké dotazy dostáváš nejčastěji už víme, ale je nějaký, který Ti nikdo zatím nepoložil?

Možná je to něco, co souvisí s dnešní dobou. Podle mě se nacházíme v nádherné době. I když máme s ohledem na koronavirus všechna ta omezení, tak jsme svědky obrody čistoty člověka. Jde to podle mě vidět, jde to cítit a já věřím, že příští roky budou ve znamení zmírnění škodlivých dopadů na planetu, i sociálně. Věřím, že se začne dělat víc věcí cíleně a vědomě se správným úmyslem, že se lidé obrodí ke svému lepšímu já.