Emil Boček
Strach jsem si nikdy nepřipouštěl
Genmjr. Emil Boček (*25.2. 1923 Brno – Tuřany)
Válečný veterán 2.sv.války, poslední český žijící pilot RAF.
V 16ti letech odešel z domova balkánskou cestou; přes Bejrút pokračoval do Francie, kde se v roce 1940 účastnil jako voják ústupových bojů.
Z Francie se přesunul do Velké Británie, kde se přihlásil k letectvu. Působil nejprve jako mechanik u 312 stíhací perutě, v říjnu 1942 byl přijat k pilotnímu výcviku, který částečně absolvoval v Kanadě. Od října 1944 sloužil jako jeden z nejmladších pilotů – stíhačů u československé 310. stíhací perutě. Absolvoval celkem 26 operačních letů.
Po návratu do Československa odešel z letectva a otevřel si v Brně opravnu motocyklů. Po znárodnění (kdy se rozhodl raději sám začlenit opravnu pod státní Mototechnu) se vyhnul perzekucím. Od roku 1958 pracoval jako soustružník ve Výzkumném ústavu Československé akademie věd, poté u firmy Drukov.
V roce 2010 oceněný prezidentem republiky Řádem Bílého lva za mimořádné zásluhy o obranu a bezpečnost státu a vynikající bojovou činnost.
Generálmajor Emil Boček oslavil v únoru 95 let. Při osobním setkání byste mu tento úctyhodný věk v žádném případě nehádali. Vitální, energický, v plné síle a reagující pohotově s místy nečekaným humorem. Hned nám sdělil, že do důchodu odešel roku 1988
...“a od té doby jsem se nezastavil. Pořád mě někam zvou. Zařekl jsem se nedávno na Knižním veletrhu v Praze, že už žádný rozhovor dělat nebudu. Vždyť jsem jich dal už tolik, že snad nemůžu říct nic nového, “ směje se generál Emil Boček, když se nám podařilo přesvědčit ho k výjimce.
Pane generále, Vašeho času i toho, že tento rozhovor považujete za Váš poslední, si nesmírně vážíme. Když jsme společně hledali termín k setkání, bylo opravdu těžké najít ve Vašem diáři nějaké volno.
S tím, že je poslední, jsem to myslel vážně. Podívejte se do mého diáře, mám v něm tolik akcí, že nevím, kam jít dřív. Mám naštěstí všechno v kalendáři, kde vidím, že příští týden jedu do lázní. Tam snad budu mít klid (smích).
Na co se kromě lázní v blízké době těšíte?
Nedávno jsem byl v Čáslavi na letišti při slavnostním přebírání velitelství vzdušných sil. A tam jsem se potkal s Jaromírem Šebestou (generálmajor, do 1. 5. 2018 velitel vzdušných sil ČR). Kdyby bylo ten den lepší počasí, už bych je uháněl, abych se mohl posadit do Gripenu. To mi ještě chybí, proletět se v téhle mašině. Vloni jsem v Pardubicích letěl ve stopadesátdevítce (Aero L 159 Alca, bojový podzvukový letoun) a když jsme vzlétli, ptá se mě pilot, jestli neuděláme nějakou akrobacii. No jasně, že jsem byl pro. Tak mi dal i knipl, trochu jsme si ve vzduchu zašpásovali a po přistání se mě všichni ptali, jestli jsem před letem jedl. Já na to, že ano. Představte si, že se tomu divili, že mi nebylo špatně.
Ale s tím Gripenem je budu uhánět pořád, slíbili mi to (smích).
Celý život, s výjimkou 2. světové války, žijete v Brně. Jak se liší město Vašeho mládí od toho současného?
Brno se především hodně rozrostlo. Bystrc, kde teď bydlím, i další čtvrti kolem starého centra. To vnímám asi nejvíc. Brno je krásné město a myslím si, že když do něj někdo přijede, velmi rád se vrací. Velká výhoda je mít Velkou cenu, máme krásné výstaviště, na které jezdí spousta lidí, a nejen na veletrhy, ale i na další akce. Jediné, co se mi nelíbí, je letiště. Samo o sobě je dobré a pěkné, ale nikdo z něj nelétá. Vadí mi také, že je postavené na jednom z nejúrodnějších polí. Dobře to tam znám, vždyť jsem v Tuřanech vyrůstal. Škoda tedy, že Brno má postavené moderní mezinárodní letiště, ale není využité.
Vybavíte si nejsilnější vzpomínku z doby, než jste z Brna v 16 letech odešel bojovat?
V Brně bylo hodně Židů. Přišli Němci, Židé museli začít nosit hvězdy, ale oni mezi sebou pořád mluvili německy, přitom česky uměli. To mi připadalo zvláštní. Němci jim dávali hodně zabrat, ale oni se pořád bavili německy.
Procestoval jste díky armádě kus světa. Která místa či chvíle se Vám vryly do paměti?
Byly to hlavně časy, kdy jsem procházel pilotním výcvikem, v Kanadě. Nikdy předtím jsem za mořem nebyl. Jeli jsme z Anglie do Québecu a z něj rychlíkem nahoru do St. John´s, přístavu na severovýchodě Kanady. Tam jsme byli pár dní, pak jsme nasedli do rychlíku a 6 dní a nocí jsme jeli do Calgary. To je úžasná dálka, hodně na to vzpomínám. Kanada je překrásná, ale právě pro ty dálky se mi tam až tolik nelíbilo. Všude byly prérie, na každém nádraží silo, plno obilí. Je to překrásná země, až na ty dálky.
Po ukončení výcviku jsme dostali dovolenou, a vybrali jsme si, že pojedeme s kluky do Banffu, to je nádherné město v národním parku. Náhodou jsme tam potkali novomanžele na svatební cestě, on byl místní rodák a tak nás i s manželkou vozili tři dny na místa, která bychom neměli šanci vidět. Bylo to něco nádherného, rád na to vzpomínám.
Když jsme potom přijeli zpět do St. John´s, navrhl jsem po skončení výcviku, že pojedeme s kamarády piloty Ondřejem a Bohuslavem (Ondřej Šamberger, Bohuslav Brázda) na dovolenou do New Yorku. Měli mě za blázna, ale řekli, že když to zařídím, tak všichni pojedeme. A podařilo se. Sehnal jsem nějakou společnost, která poslala telegram, že nás tam potřebují pro filmové účely. No a díky tomu razítku jsme opravdu byli dva týdny v New Yorku. Bohužel, už jsme nestihli vidět Niagarské vodopády a Chicago, museli jsme se nalodit a odplout do Anglie.
Tam jste připluli už jako piloti?
To ne, po připlutí jsme měli ještě dvě OTU (Operational training units, výcvikové jednotky RAF, připravující posádku na určité typy letadel a úkolů). Už v té první jsme se učili, jak bombardovat pozemní cíle, také střemhlavé bombardování, stříleli jsme na pytel, který táhlo druhé letadlo. A v další jednotce jsme už létali tak, jak se létá u skvadron, odstartovalo dvanáct mašin, byl jeden okruh, seřazení a už jsme propichovali mraky. Když byl tento trénink ukončen, byl jsem přidělen k 310. stíhací peruti.
Měl jste mezi českými piloty kamarády?
Tak to byl hlavně Ondřej (Šamberger), trávili jsme spolu veškeré volno. Začínal jako já u mechaniků. Po výcviku nastoupil u jiné perutě, byl u 312. skvadrony. I když jsme byli rozptýleni po celé Anglii, navzájem jsme o sobě věděli. Když se stalo něco mimořádného, hned se to rozkřiklo.
V únoru pětačtyřicátého přišel někdo s tím, že se u dvanáctky někdo zabil. Mě hned píchlo u srdce, napadlo mě, že to byl Ondřej. A taky, že byl. Říkali, že měl poruchu na kyslíkovém přístroji, ale podle mě tam porucha nebyla, zapomněl si přidávat kyslík a tak ve výšce asi 27 tisíc stop usnul. Jak nemáte kyslík, usnete. Na rádiu ho budili, ale na dálku vás takto neprobudí.
Mám i jeho fotku od kamaráda z Kanady, je z doby, kdy jsme ještě nebyli piloti. Jeho smrt mě hodně zasáhla.
Účastnil jste se operace RODEO, která měla za cíl vylákat německé stíhače k boji. Byl to Váš nejdramatičtější let?
Ne, ten byl, když mi vysadil motor. Byli jsme v posledním OTU a měl dělat trojúhelníkový přelet nad zemí. Odstartoval jsem a říkal si, že jim musím ukázat, jak se to startuje. Jak jsem šel nahoru a byl ještě nad ranvejí, vypadl mi motor. Z výfuku vylítl bílý kouř
a bylo to. Co teď? Prvně rychle potlačit, abych neztratil rychlost, a my jsme byli uvázaní na laníčku. Měl jsem u sebe páčku, a když jsem to uvolnil, tak jsem měl tento pohyb (ukazuje). A když to bylo sevřený, byl jsem pevně připoutaný k sedadlu. Prvně jsem se musel připoutat, protože když přistanete a nejste připoutaný, rozbijete si hlavu o palubovku. Díval jsem se kolem sebe, kde přistanu. Pole v Anglii jsou ohraničená keři a stromy, a když vidím nějakou překážku, musím na ni jít kolmo. A jak jsem byl před tou hranicí, tak si říkám, že to ještě potáhnu a zkusím ji přeskočit. Ale to už jsem zachytil spodkem o větev a to jsem ještě nevěděl jednu věc - jak jsem šel přes ty keře, tak mezi nimi byl také strom. Nechal jsem tam půl křídla a spadl jsem mezi krávy. Něco syčelo, proto jsem rychle vyskočil, zapálil si cigretu a začal nadávat. Viděl mě nějaký civilista a běžel za mnou. Chtěl jsem, ať na místě počká, že si půjdu na farmu zavolat. Jenže jsme se nemohli domluvit, protože koktal. Trochu nám ta domluva trvala (smích). Na farmě se divili, že nic neslyšeli, bodejť, když jsem přistával bez motoru. Když přijel plukovník, začal na mě, že jsem startoval s přehřátým motorem a proto se to stalo. Byl jsem obyčejný seržant, ale nedal jsem se. Řekl jsem mu, že jsem 2,5 roku dělal mechanika a nebudu přece startovat s přehřátou mašinou, abych se zabil. Tak sklapl a hned druhý den mi dali novou mašinu.
Kromě toho jsem zažil ještě jeden takový moment - byli jsme nad Německem. A mě začalo blikat červené světlo. Nedostatek benzínu. Rozhodoval jsem se, jestli se mám nebo nemám vrátit. Pátý smysl mi říkal vrať se! Tak jsem zapnul rádio a říkám veliteli, že mám poruchu a že se vracím. Odmítl jsem doprovod, otočil jsem se o 180 stupňů, přepnul na vlnovou délku Anglie, dal stejný kurs a pořád vysílal. No a ten můj pátý smysl mi pořád říkal „Bočku, leť nahoru“. Tak jsem pořád stoupal, nevím už do jaké výšky, až to zkrátka zdechlo. Protáčela se vrtule a mně nezbývalo, než vyskočit. Tak jsem se odvázal a už jsem měl na sobě padák. Říkal jsem si, že až doletím do 1000 stop, tak do toho kopnu, ono to chytne a já vyskočím. Ale v tom listopadu se vám do kanálu moc nechce. Pořád jsem si říkal ještě chvilku… a v tom momentu to chytlo a motor na pomalé obrátky naskočil. Bál jsem se přidat plyn, taktak jsem to udržoval v horizontu, ale doletěl jsem až na to letiště.
Dá se o nějaké vzpomínce říct, že byla humorná?
Při jednom letu jsem měl poruchu motoru, tak hlásím veliteli, že se vracím. Dali mi kurs na přistání v Bruselu, tam byla 3 letiště. A jak letíte níž, už nebylo v rádiu nic slyšet. Uviděl jsem letiště, udělal sklopku a oni mi dali zelenou na přistání. Vidím naše mašiny, německé mašiny… Když jste přistáli na cizím letišti, tak jste museli rolovat k věži a ohlásit se. Oni vás potom nahlásili na mateřské letiště. Já se ohlásil a když jsem roloval k věži, praskla mi guma, museli mě odtáhnout traktorem. Na gumy z Anglie jsem čekal dva dny, potom mi zapálili oheň, protože byla mlha nad ranvejí, a odstartoval jsem do Anglie. Po příletu se velitel divil, protože jsem byl prohlášený za mrtvého. Oni mě do té Anglie nenahlásili. Za pár dní nato jsem přijel na dovolenou do Londýna a v českém klubu byli šokovaní, co tam dělám, prý jsem mrtvý. Říkám, hoši jak vidíte, mrtvej nejsu! (smích).
Vy jste neměl strach?
Ne, já jsem si strach nikdy nepřipouštěl. Vždycky jsem si říkal, že mě to nemůže potkat, že to potká toho druhého. Kdybych tomu nevěřil, tak bych nikam neletěl.
Jak vzpomínáte na konec války? Čeští letci RAF letěli vlasti na pomoc.
Byl konec války a Praha volala o pomoc. Začátkem května byla u všech českých perutí vyhlášená pohotovost. Než jsme měli odletět, tak jsme z fabriky vyfasovali úplně nové mašiny, nové spitfiry. Na kabiny jsme přimalovali naši vlajku a mysleli jsme, že poletíme Praze na pomoc. Bohužel, Rusové nás tu nechtěli. Nemohli jsme překročit demarkační linii, tak se to pořád oddalovalo, až se to oddálilo do ztracena. Čekali jsme na návrat domů, když už byla vlast osvobozená. Nakonec jsme odstartovali až 28. července, bylo nás 54 spitfirů. Když jsme přelétávali bílé skály v Doveru, Hlaďo (velitel českého stíhacího křídla) zapnul rádio a hlásil „Bye - bye white cliffs of Dover“. Mě jezdil mráz po zádech jako hrom!
A jak jsme letěli přes Německo tak jsme letěli dost nízko, abychom viděli, jak to tam vypadá. V Porůří nebyl snad jeden barák celý. Všechno bylo strašně zničené. Po dvou
hodinách a 25 minutách jsme přistáli v Hildesheimu. Chtěli jsme doplnit mašiny a letět domů, ale zůstali jsme tam kvůli mlze týden. Do Prahy jsme nemohli letět přímo, přes ruskou zónu, museli jsme přes Plzeň. V Ruzyni jsme přistáli, seřadili mašiny a přišel nás přivítat generál Boček s celou svitou. A každý pilot se mu musel představit. Tak se představujeme Boček – Boček… nejsme rodina? No, pane generále, to já nevím. Můj nejstarší bratr musel shánět potvrzení o arijském původu, tak tam jsem zjistil, že můj táta a on byli vlastníci.
Nechybělo vám po návratu do Brna létání? Nechtěl jste v Anglii zůstat?
My jsme se o to moc nezajímali. Komunisti po nás šli, o letadla se tedy nedalo zajímat.
S kamarádem Mirkem jsme měli lítat k Baťovi do Tilbury, ale byla tam podmínka demobilizace v Anglii. Měli jsme také nabídku létat v Holandské Indii, kde se platilo zlatem. Ale to vše nějak padlo. Po válce jsem odešel do civilu, a to mě asi zachránilo před dalšími perzekucemi. Otevřeli jsme si se dvěma dalšími kamarády opravnu motocyklů ve vybombardovaném domě. Jednou přijel chlapík od STB, chtěl opravit pět motorek. A když si pro ně přijel, vypisoval jsem mu papíry a když nešel za mnou a bavil se s klukama z dílny, volám na něj „Haló, pane STB, na koho to napíšeme?“. Hned přiběhl s tím, ať mu tak neříkám, že je Mirek. Po osmačtyřicátém přišli soudruzi, abych k nim připojil, tak jsem je dvakrát vyhodil. Když přišli potřetí, už jsme věděli, že i zavírají, tak jsme s dílnou přešli raději sami pod Mototechnu.
Jste obdivuhodně vitální, máte nějaké své rituály?
Jedině snad ranní rituál. Udělám si čaj a hned poté kávu. A všechno si dělám sám, po smrti manželky si sám hospodařím, vařím, peru, žehlím a chystám se umýt okna.
Co byste popřál Brnu, ve kterém s výjimkou války stále žijete?
Brnu i mladým lidem bych přál, aby nezažili další světovou válku. Pakliže někdo vyvolá třetí světovou válku, určitě některá země použije atomovou zbraň. A jak to použije jedna země, tak se přidají další a nastane konec světa, těch lidí tu potom moc nezůstane. Je to hrozná zbraň.
Doufám ale, že toto se neuskuteční. Moc to všem přeji.
