More selected projects

Daniel Šmíd:
Arbiter Elegantiarum

 

Lektor s více než dvacetiletou zkušeností v oblasti etikety, tvorby moudrého šatníku, moderní etikety, kultivovaného firemního prostředí a tvorby osobního stylu. Jeho vášní jsou pánské oděvy a moderní gentlemanství. Autor první ryze české knihy o mužském odívání a jeho souvislostech.

 

Na svém webu používáte „titul“ Arbiter Elegantiarum. Považujete se za novodobého Petronia?

Doslova jistě ne, nepřebírám funkce, které měl on. Toto sousloví překládám sám pro sebe a pro ostatní volněji. Chci být a jsem osobou, která se jistým způsobem vyjadřuje k otázkám vkusu. A současně se chci vyjadřovat svojí činností k otázkám nevkusu.

Vaší vášní jsou pánské oděvy a moderní gentlemanství. V čem se liší staré gentlemanství od nového? Případně, kde Vy sám vidíte tu hranici?

Nové gentlemanství souvisí s novým vědomím mužů. Podle mého názoru jsme v novém tisíciletí získali jistým způsobem jiný typ vědomí a můžeme se jako muži věnovat i gentlemanství ve spojení s jinými atributy, než tomu bylo dříve. Za příklad mohu uvést vztah tohoto typu muže k přírodě, k dětem, ke svým vlastním potřebám. Hnutí nových gentlemanů hledá a nachází definice, jakým způsobem by tento moderní muž, přiklánějící na tu jemnější stranu mužství a odvracející se od „chlapáctví“, může přemýšlet třeba o něčem jako je láska k dětem, láska k přírodě a láska sama k sobě. Dříve jsme skloňovali slovo „gentleman“ spíše ve vztahu k ženám, k starším, k prostším a možná i slabším. Naše současné vědomí nám obecně umožňuje skloňovat jeho chování a jeho jednání vůči novým faktorům a k novým jevům a věcem okolo.

A je něco z toho starého gentlemanství, co u nového postrádáte?

Neměl jsem v té době příležitost žít. Nevím tedy zcela přesně, zda se mi daří upozorňovat na všechny hodnoty, na které byl předchůdce moderního gentlemana hrdý, co znal a na co dával pozor. Snažím se v souladu se svými znalostmi, abychom na ty důležité aspekty gentlemana nezapomněli. Myslím si, že v tom novém jsou všechny stopy. Možná se však dříve více a častěji skloňovalo něco jako je urážka na cti. Formou vyřčenou i naznačenou. Jsem přesvědčen o tom, že dnes bychom mohli vzít v obdobné situaci v potaz jednu ze čtyř dohod Miguela Ruize a říct si: "To se mě netýká, to nebylo myšleno osobně." Namísto toho vzít pár pistolí a pokusit se trefit jeden do druhého.

Vaše motto je: Etiketa je strategie k získávání přátel. A také proklamujete, že to, co přednášíte, také žijete. Vypnete někdy, nebo je to už součástí Vaší DNA?

Prosím nepředstavujte si, že lyžuji ve flanelovém obleku, spím v kravatě nebo něco podobného (smích) či neumím zaklít. Jsem z mého pohledu naprosto normální muž. Dbám však každý den a snažím se, aby slovo „muž“ bylo v mém případě naplněno až po okraj. Snažím se, abych naplňoval svůj potenciál muže a opravdu ho využil ve všech možných situacích. V opačném případě to považuji za mrhání darem – darem být mužem. Poznal jsem, že mé vlastní chování k ostatním i sobě samému ovlivňuje vztahy. S ostatními i se sebou samým.

Vaší velkou vášní jsou mužské oděvy. Jak jsou na tom čeští muži? Vidíte u nich za poslední roky nějaký posun?

Posun a vývoj v oblékání mužů a jeho posuzování vnímám. U ostatních kolem mě a u sebe také. Dříve jsem se stavěl často do role kritika. Probíhaly ve mně myšlenky typu: „Proboha, co to má na sobě?“ Dnes vnímám muže kolem sebe podobnýma očima jako sám sebe a naskakují mi spíše otázky: „Proč ten muž nevyužije potenciál, který má?“, nebo „Jak mohu těmto mužům pomoci, jak je mohu podpořit?“ Ptám se sám sebe, zda jsem světu poskytl dostatek informací a inspirace. Kladu si otázky, zda si mohou vyhledat informace, jak se obléct slušivě a podle příležitosti. Zveřejnil jsem je? Jako pozitivní posun vnímám také, že generace mileniálů, tedy dnešní mladí dospělí muži, vnímají své oděvy jinak, než vnímala oblečení například generace Z. A tam je rozdíl. Více dbají na individualitu, mají více informací, vyhledávají si je.

Právě Vám vyšla nová kniha, která se podrobně věnuje mužskému oblékání a všemu, co s ním souvisí. Je s podivem, že je to první ryze česká kniha o oblékání mužů. Není to třicet let po revoluci zvláštní?

Dokonce ne jenom za posledních třicet let, ale vůbec. V našem česko-slovenském prostředí dosud žádná autorka či autor knihu ryze o oděvech mužů nenapsali. Jsou a byli publicisté, kteří popisovali historii oděvů, etiketu a do toho vložili i etiketu oblékání. Jsou autoři, kteří popisují oblékání jako součást chování, ale kniha, která by byla opravdu tematicky pouze o pánském oděvu, doplňcích a souvislostech tu dosud nebyla. Je první. A zároveň musím čtenáře ujistit, že se mi do uvedené knihy, nesoucí titul Smart Casual, nepodařilo napsat vše, co o pánském oblékání vím. Ještě bude druhá.

Co v této knize najde muž, o kterém jsme před chvílí mluvili – ten, kterého příliš nezajímá, jestli je oblečený adekvátně dané situaci, nepovažuje to za důležité a na prvním místě je pro něj pohodlí?

Mužů, kterým na jejich zevnějšku vůbec nezáleží, je velmi málo. Všichni ostatní v knize naleznou motivaci, proč se oděvům věnovat. Neobsahuje jen rady, návody a odpovědi na otázku „co k čemu“, ale předchází jim tipy a náměty na dotaz „jak“. A na prvním místě jsou odpovědi na otázky „proč“. Muž se z knihy dozví také důvody, nad kterými dosud neměl příležitost uvažovat. Důvody, proč by měl vlastně oděv posunout na nějakou jinou úroveň. Tím nemyslím kupovat dražší věci nebo značkové oděvy, jak se často mylně chápe. Vyšší úrovní odívání mám na mysli lepší smýšlení sám o sobě. Považovat oděv a jeho rozvoj za součást osobního rozvoje, jako výraz komunikace a sebeúcty. Vždyť oblečení máme od rána do večera celý život na sobě a je podle mého názoru škoda, aby tato součást naší sebeprezentace byla jenom nějakou náhodou. To by se podobalo situaci, kdybychom přišli do restaurace a na dotaz číšníka, co si dáme, bychom řekli: „Nám je to jedno, něco vyberte.“ Kniha navádí muže, aby se tématem začali zabývat. Vede čtenáře postupně od toho všetečného „proč“ až k návodům, jak oděvy moudře využívat, kde je moudře pořizovat a co v žádném případě nenosit.

Jaký je podle Vás největší nešvar v oblékání českých mužů?

Nechci generalizovat, přesto však v knize zmiňuji deset takových největších nešvarů. Mezi nimi je pět nedorozumění a pět opravdových oděvních příšerností. Pokud bych měl jmenovat jeden jediný nešvar v oblékání českých mužů, byla by to nepéče. Demonstrativně vyjádřená nedůležitost toho, co má na sobě. Důvody jsou nasnadě. Doba socialismu nám možnost sebevyjádření upírala, zmenšovala výběr, a navíc jakýkoli individualismus vyjádřený tradičním oděvem potlačovala. Je vhodné, abychom se navrátili zpět a namísto toho „něco na sebe hodím“ jsme popřemýšleli, zda náš oděv vyjadřuje, čím jsme a jaké máme hodnoty. Ne směrem k ostatním, ale sami pro sebe. Současně by měl mužský oděv vždy vyjadřovat úctu k těm, se kterými se setkáváme. Pokud je mi pohodlně pouze ve spodním prádle, tak si to můžu dovolit, když jsem přikrytý po hlavu peřinou, ale už v okamžiku, kdy jsem se svojí ženou, tak musím zvážit, jestli opravdu vypadám nahatý natolik atraktivně, že si to můžu vůbec dovolit.

smid-imgsmid-img

Jak byste charakterizoval běžného českého muže, co se týká oblékání? Jaký je jeho nejčastější styl?

Takový mikinoidní svetroid s džínovým korpusem.

To je originální, i když ne příliš lichotivé. Rozvedl byste to?

Je to muž, který má ve většině případů na sobě nějaký úpletový kus oděvu. Tím mám na mysli mikinu, triko nebo svetr. Ve většině případů jsou to také nevhodně zvolené džíny, které, po pravdě řečeno, sluší zhruba pěti procentům mužů, a to jen někdy. Právě nevhodné použití džínů, svetr a beztvará kostkovaná košile s krátkým rukávem jsou typické pro tyto muže. Nebo také špatně uvázaná, neutažená kravata k oblekům, které jsou příliš veliké nebo naopak příliš těsné. Jsme opět zpět u toho hlavního nešvaru. Velké části mužů u nás chybí ta správná informace a na ní přisáté detaily, jak jednoduše se lze oblékání naučit.

Který národ byste naopak vydával za vzor v mužském oblékání?

Myslím, že se můžeme inspirovat jinými národy, ale ne jedním. Já osobně dnes v Evropě vnímám čistý styl třeba u Švédů, kteří se oblékají relativně jednoduše a střídmě v souladu s jejich kulturou. Ta je nabádá být precizní, perfektní, avšak jednoduše precizní. Oblékají se tak, že nic z oděvu nekřičí a neřve: „Heč, já mám košili od Tohoatoho.“ Naopak je viditelné, že se oděvu věnují a používají kvalitní materiály a střihy. Prostě ví, co mají na sobě a proč. Mohli bychom určitě uvést i některé atributy z italského, britského, francouzského nebo španělského prostředí. Například Italové se umí většinou dobře oblékat. Mají v sobě něco, co neumí zkopírovat nikdo jiný – jistou ležérnost, laxnost a geniální schopnost kombinovat to, co k sobě vlastně na první pohled nejde. Na druhou stranu můžeme obdivovat také britský tradiční střih. Velmi inspirativní jsou pro mě národy asijské. Třeba Japonsko nabízí velmi zajímavý způsob, jak se oblékat.

V čem konkrétně právě Japonsko?

Vnímám, že Tokio se stalo už před několika desítkami let oděvní Mekkou, odkud přicházejí vlivy, nápady a náměty. Spočívá ve spojení tradičních oděvů tzv. západní kultury a jejich vlastní způsob, jakým pracují s velikostmi a s jejich pomocí vytváří zvláštní siluetu. Stačí mít vrchní díl trošičku menší a kalhoty o „fous“ větší. Výsledná silueta je jedním slovem vtipná, čímž mám na mysli, že je radost na ni pohledět. Je vidět, že onen muž ví zcela přesně, že jsou mu ty kalhoty volné. Jsou záměrně tak střižené. Navíc tito muži, kterým nebylo upřeno předávání kultivovanosti v oblékání, ví, že ve volných kalhotách není ani zima ani vedro. Zapojují do oblékání rozum, respektive moudrost. To a jistá svéráznost je inspirativní.

Pořádáte také kurzy etikety, správného chování. V obsahu některých Vašich kurzů najdeme body jako slušnost, empatie, respekt, úcta. Vnímáte jejich absenci v současné společnosti?

U jistých osob ano. Přirozená úcta, respekt vůči jinakostem, taktní způsob jednání a vyjadřování, to jsou pilíře, které vynáší etiketu na povrch. Samotná etiketa by bez shora uvedených a několika dalších vlastností neměla vůbec smysl. Byla by vlastně něčím naučeným, co by nemělo oporu v nitru daného člověka. Takový člověk by něco dělal jenom proto, že „se to má“, ale nevěděl by vlastně proč. Je mnohem snazší postavit chování, tedy etiketu, na úctě k lidem. Je to mnohem jednodušší než se ohánět naučenou učebnicí etikety. Pokud víte, z čeho se skládá úcta, co je to zdvořilost, jak se projevuje slušnost, případně znáte, co je empatie, takt nebo respekt, samotná etiketa je důsledkem. A ve většině případů přesným důsledkem. Etiketa je soubor doporučení, jak lidem, kteří se nacházejí ve vaší blízkosti, poskytovat komfortní prostředí. Chovat se tak, aby jim nebylo zle z vaší přítomnosti.