Petr Novague:
Novague Design

Jste sběratel ocenění? 

Je zajímavé, že asi začínáte tím nejpodstatnějším. Po válce měli Němci pocit, že když něco mělo punc Made in Germany, tak je problém. A dlouho se toho zbavovali. Pochopili, že se musí vrátit k tomu, co vydělává peníze, to znamená finalizovat produkty. Začali se soustředit na to, aby na konci byl výrobek, který by ostatní chtěli. Aby se nestali subdodavateli. Trvalo to dlouho, ale nakonec spousta těch nejdůležitějších cen je udělována v Německu, byť jsou to ceny mezinárodní. To jen pro dokreslení situace, jak je to důležité. Já jsem studoval vysokou školu od roku 2001 a jsem proti této velké historii relativně mladý. Ale i v té době nebylo českým profesorům jasné, že ty ceny jsou nutné. My Češi máme velkou nevýhodu v tom, že pořád chválíme sami sebe. Tak třeba prohrajeme v hokeji a komentujeme to slovy: „Hráli jsme perfektně, jen to nevyšlo.“ To se děje samozřejmě nejen ve sportu, dělají to i designéři a umělci. Podle mě je daleko elegantnější, pro skutečné mezinárodní porovnávání, ty ceny suše a bez emocí posbírat a když se potom s někým chci poměřovat, tak právě přes tato ocenění, která mají srozumitelná kritéria. Není to všelék na design, ale jsou značky, které si vůbec nepřipustí, že by nějaký jejich výrobek cenu neměl. Zvlášť automobilky, výrobci mobilních telefonů, různého nářadí… Opravdu špičkové firmy mají ocenění stovky. A pak jsou některé, například Apple, který má za všechny výrobky ceny a už to nikde ani nepíše, bere se to u nich jako samozřejmé a dané. V Česku to tak není, tady je každá cena Red Dot Design, každý iF Design velmi cenný. Nedávno jsem četl, jak bylo letos extrémní množství českých firem úspěšných, že asi osm jich dostalo cenu Red Dot Design a uvedli, že Češi ovládli Red Dot. Ale zapomněli napsat, že mnohem větší počet německých firem je dostalo taky.

Takže ano, možná vypadám trochu jako sběratel (smích). Ono se to ale kupí, protože když je produkt úspěšný – a mezi mé nejúspěšnější patří dveře Muteo, dveřní systém, který má těch cen asi osm – tak když to řeknu zjednodušeně, stačilo by mi 10 produktů, abych měl 80 cen a pořád budu nikdo proti tomu, co se děje na západě celých těch 70 let. Za tu dobu tam vznikla studia s tradicí, která ty ceny mají a píší, že letos dostali tisící cenu. To jsou sběratelé, já jsem proti nim úplně na začátku. To, že v Čechách působím jako větší sběratel než ostatní, je tím, že se mi podařilo dostat jich za relativně krátkou dobu hodně, ale ke sběratelství to má daleko. Na tuhle otázku bych rád odpověděl, že bych rád byl sběratel, ale to už proti těm zahraničním asi nedám.

Studoval jste v ČR i v zahraničí, mimo jiné v Německu. Jak byste svá studia srovnal? 

Mám na to jednoduchý, srozumitelný a jasný názor, a to, že se liší velmi. A samozřejmě, že v náš neprospěch. Je to dané tím, že jsme se tady uzamkli v tom, že UMPRUM byla absolutně nejprestižnější škola, alespoň za mě, ale nevím a neumím odpovědět, jestli si to nevybudovala sama. Když jste na tak malém rybníčku, je jednooký mezi slepými králem. Když jsem šel studovat do Německa, pořád jsem nebyl spokojený s výsledky, které mám. A najednou jsem v Německu viděl jinou strukturu výuky. Oddělili výsledek od procesu – proces je stejně důležitý jako výsledek. Tam jsem pochopil, o čem je design; za designéra se považuji až od té doby.

Čím to je, že je české školství v oboru designu oproti světu tak pozadu?

Budu teď střílet do vlastních řad, protože mám také nějaké přednášky a vidím to každodenně – problém je, že učí lidé, kteří učit nemají. Jednoduchá odpověď. Učí lidé, kteří nemají úspěchy, a tudíž nemají co předat. Na to, jak malá země jsme, vychrlí vysoké školy na můj vkus nezdravě vysoké množství absolventů, v designu a architektuře to platí dvojnásob. Nemám představu, kde všichni ti lidé najdou uplatnění, je třeba mít na paměti, jak malé procento českých firem umí dokončit vlastní produkt. Pořád jsme zemí s převažující subdodavatelskou výrobou.

V rozhovorech uvádíte, že design vás zajímal od raného věku, měl jste náskok před spolužáky i díky tomu, že během studií jste už získával komerční zakázky. Nesetkal jste se na škole s řevnivostí spolužáků nebo pedagogů?

No určitě (smích), to je jasné. Nerad bych ale, aby ten rozhovor vyšel tak, že si na něco stěžuji. Já všechny průšvihy, které chystá okolní svět, beru jako výzvu. Obrovský problém byl, když jsem v pátém ročníku vydělal první milion. Nebyl jsem žádné bohaté protekční dítě, tak jsem si koupil první auto, počítač, prostě normální věci. Jenže se bavíme o době, kdy třeba notebook jsem měl jako jediný ve třídě. Dnes je doba jiná, notebook má každý student, brigád je hromada, hodně studentů pracuje při studiu, zvrhlo se to v jiný extrém. V dnešní době bych byl násobně ještě někde jinde, s tím svým myšlením, ale nebyl bych tak moc odlišný jako tenkrát. Když jsem přišel na UMPRUM, hledal jsem brigádu. Poptávali někoho do modelárny, tak jsem začal modelovat v modelárně. A když lidem v praxi prokážete dovednost, tak vám postupně svěřují zakázky a díky tomu jsem získal ten náskok z praxe. Dnes se to už těžko vysvětluje, třeba jako to, že když jsem byl v prváku, poprvé jsem viděl 3D studio. Byla to pro mě skutečná revoluce. Pamatuji si, jak profesor otáčel krychlí a my byli úplně vedle z toho, že někdo točí krychlí v počítači. Taková byla pionýrská doba. Ale už za tři roky od točení krychlí se v samotné škole modelovaly motorky, auta, kola, šlo to rychle.  Během studia se podmínky a vše hodně měnilo.

Když jste začal studovat, existoval produkt, který jste považoval v designu za dokonalý? 

Ne. To určitě ne, protože já jsem přesně nevěděl, co je dobrý design.

A dnes to víte? 

Mám víc zkušeností, které jsou podložené fakty. Například, když jsem studoval, tak byl hodně v kurzu Philippe Starck. V něčem mě jeho věci oslovovaly, v něčem mi to přišlo trošku kýč. To člověka mátlo. Bylo to i období hnusných aut, kdy i Porsche mělo hnusný auto (smích). Všechno bylo podivně hnusné, zároveň ale odvážné – tehdy vznikl třeba přehnaný Fiat Multipla, všechno bylo hodně neukotvené. Nebylo tam to, co dnes, kdy značky vědí, kde jsou, kdy je důležitá pozice, a nesmí udělat chybu. Přišlo mi, že to bylo víc bezstarostné. I časopisy, například o autech, bydlení, vše bylo víc pestré. Udělalo se auto, neprodávalo se, tak se udělalo jiné, vše v klídku. Dnes si všichni uvědomují zodpovědnost ke značce, bojí se udělat chybu, vše se více promýšlí.

Dnes už máte výrobek, o jehož designu si myslíte, že je dokonalý?

Teď už ano. Je jich pár, ale jednoznačně top, co kdy vzniklo, je Apple. Prostě bohužel.

Proč bohužel?

Protože to není česká firma (smích). Je to prostě Steve Jobs a jeho brutální koncentrace na produkt. Zatím jsem nic lepšího, než co on vygeneroval, neviděl. A byl strategický i v tom, že říkal: „Produkt je ‚tohle‘ a vy si ho kupte.“  A ne opačně, že já budu poslouchat, co byste chtěli, a já to tomu budu přizpůsobovat. To je fantastické. A přesně si pamatuji, když vyšel první iPhone a vůbec jeho první produkty, jak to lidi odsuzovali, jak šéf Microsoftu psal, že si to nebude nikdo kupovat, když to nemá tlačítka. A jaký je výsledek? Všichni ho následují. Věřil tomu, že jeho koncepce je správná. Je to produkt postavený na designu, který je připravený sloužit lidem a nezatěžovat je. On pochopil, co je design. Neobtěžovat zbytečnostmi a soustředit se na službu klientovi.

Což je mimochodem vaše motto. Jednoduchost a nezatěžovat se zbytečnými detaily.

Ano, to tak je.

Máte ve svém portfoliu široký rozptyl – navrhoval jste auta i zubní kartáček. Hledají si Vás klienti sami? Hrají v tom roli ocenění?

Mě se na to ptá hodně lidí, včetně maminky, kde ty zakázky beru. Já nevím. Samotná práce je poměrně složitá, protože celý designérský proces je hodně časově náročný. Třeba teď jsem udělal postel a od příštího týdne budu dělat další a pracovat na ní budu asi rok. Když klient přijde, že něco chce, tak to domlouváme, do toho souběžně něco dělám; musím zaklepat, že na sebe vše těch deset let tak navazuje. Ještě se mi nestalo, že bych neměl co dělat.

Nemám ambici zaměstnávat desítky lidí a posouvat to do nějakých větších obratů. Je to opravdu one man show, kdy vše dělám sám a zodpovědně. Často to přirovnávám ke sportovci nebo lékaři – já tu práci odvedu a je mi jedno, koho léčím, snažím se to dělat dobře. Stejné to je s designem. Mně je jedno, jestli je to auto nebo kartáček. Moje práce je, aby výrobek vypadal perfektně, aby na něm nebyly zbytečnosti, aby moc rychle nezestárnul.

A měla by podle Vás být funkčnost podřízena designu?

Teorie designu mluví o tom, že „forma sleduje funkci” a od dob Bauhausu přidal Mies van der Rohe svoji tezi „méně je více”. Dodnes z toho spousta lidí žije a je přesvědčena, že toto jsou dvě teze vedoucí k dobrému designu. Dost lidí to tak i vyučuje. A pak jsou teoretici, kteří říkají „funkce sleduje formu“ nebo „více je více“ nebo „méně je méně“, prostě skoro si z toho dělají až legraci a vytváří na to teorie. Je to prostě takový mišmaš. Skoro bych řekl, že dnes platí jedna věc, a to, že forma sleduje ergonomii. Ne funkci. Funkce v současných výrobcích není zřejmá, design produktu nereprezentuje to, jak produkt funguje, řada věcí byla redukována na dotykovou plochu, i v autech je dnes palubní deska opravdu jen deska, bez tlačítek, nevíme, kde nás co čeká, dokud se nerozsvítí.

Skutečnou podstatu, jak který výrobek funguje, znají jen lidé v servisu nebo IT. Pro zákazníky je prezentován pouze zážitek, design je dnes o komunikaci a složité funkce jsou schovány za jednoduché rozhraní. V budoucnu možná nebudeme muset na telefon ani sahat, třeba bude jen nějaký čip, to nikdo neví. A pak budeme designovat jen ty krabičky, které si dáte do kapsy a ony se spojí s tím čipem, tudíž ta krabička bude mít za úkol jen to, aby vás zaujala v obchodě a vy si ji koupil. Třeba to bude funkce jako show.

Tomu je poplatný třeba Váš návrh pojistek.

Jednoznačně. Ale ten je ještě zajímavý v tom, že já se tam vždy snažím něco dalšího přinést. U mých pojistek je to haptické značení, aby se mohly instalovat třeba i potmě. Ano, to je typický příklad, protože pojistky a veškerá konkurence v nich jsou stále stejné. Fungují stále stejně. Jediný rozdíl je, že lidé si kupují něco jiného, co je zaujme vizuálně.

Jak byste charakterizoval sám sebe? 

Chvíli jsem si myslel, že pracuji s emocemi. Dnes mám pocit, že pracuji se zodpovědností. Lidé vám svěří něco, co může ovlivnit jejich firmu. Takže pracuji se zodpovědností, s důvěrou. Kamarád právník říká, že to má blízko advokacii, že je to s klientem křehké, až intimní. Další kamarád tvrdí, že mu to připadá stejné jako práce nájemného vraha.

To zní děsivě.

No, je to o tom nevzbuzovat pozornost na nějaké ego, jako to mají umělci, kteří chtějí prosadit do díla svůj názor, to vůbec není ta práce. Ta je sednout si s klientem, naslouchat, co chce, pokusit se to dostat do výrobku, ale zároveň je nám oběma vlastně jasné, že on přesně neví, co vlastně chce. Jinak by mě neoslovil.

Vaše ego tam nefunguje?

Určitě ano, ale nesmí být dominantní, snažím se ho tam nenutit. Nestane se to, že někdo pozná, že jsem ty pojistky dělal já, to asi ne. Nenutíte svůj rukopis, vytváříte rukopis klienta.

Který z produktů, které jste designoval, se Vám nejvíc líbí?

Já se snažím, aby ty produkty zůstaly u lidí, kteří je produkují. To je jejich obraz, jejich věci. Spousta lidí říká: „Já si kupuji tvůj kartáček.” Ale to je kartáček Spokaru. Ne můj. I když bych řekl, že asi nejzodpovědnější je právě ten kartáček. Je to totiž levná věc, kde roli nehrají peníze. Je na stojanu v obchodech, obklopen konkurencí, na to, aby zaujal, má pár vteřin. Byla to práce hodně o detailech, jsem rád, že jsem dostal volné pole také v obalovém designu a díky tomu se pomalu mění celá image značky jako celku.

Cítíte hrdost nebo satisfakci, když vidíte rozšířenost produktu, který nese Váš design?

Tohle jde trochu mimo mě. Asi mám radost, když se výrobek s mým designem dobře prodává.

Které ceny si vážíte nejvíc?

V Německu nás učili lidé, kteří mají Red Doty. A tam jsem poprvé pocítil, že musím něco začít dělat pořádně. Něco, co bude mít evropský glanc a za co bych dostal alespoň jeden Red Dot. A když jsem dostal ten první, tak jsem se mohl radostí zbláznit. Dnes musím říct, že získat každou další cenu je velmi těžké, konkurence na sobě pracuje a značky, které hledí dopředu, do designu investují.

Je nějaký výrobek, který toužíte navrhnout?

Někdy bych si rád zkusil design lokomotivy, bagru nebo letadla a v kontrastu s tím obyčejné věci, design nože, vývrtky a vlastně mám celoživotní obsesi v židlích. Židle patří v designu ke královské disciplíně, takže mě baví jako téma.

Židli jste už navrhl a získal za ni cenu…

…já vím, ale jednu. Chtěl bych jich udělat alespoň sto, protože dokonalost přichází s cizelací. I tady, když udělám pátou postel, tak to jde líp než první.

Máte kromě zmíněného Applu nějakou značku, pro kterou byste chtěl navrhovat?

Mně by se líbila nějaká celosvětová. Ale nic pro to nedělám (smích). Tak uvidíme.

Čekáte, co přijde?

Jasně, ale hlavně si uvědomuji, že ve finále je to vlastně jedno. Je to taková hra, kdy jste součástí nějakého celku, na tom hřišti podáte maximální výkon, ale jinak se třeba v hospodě nebavím o designu, spíš mě zajímá, co dělají jiní v jiných oborech.

Co se Vám líbí na Brně?

V Brně jsem původně párkrát přespal a můžu hodnotit atmosféru patnáct let zpátky, deset, pět a současnost. Brno jde tak nahoru, že jsem se rozhodl tady nějaký moment i bydlet. Mělo to na mě takový vliv, že jsem se rozhodl koupit si tu byt. Až poté jsem si přečetl, že Brno srovnávají s kvalitou života v New Yorku. Tak teď jsem tady už tři roky a líbí se mi atmosféra a to, že je to gigantická vesnice, která má kvality města. Mám tu všechno, ale současně tu je klid, není tu masa turistů, mám tu dobrý prostor pro život.

Je dotaz, který jste vždy chtěl zodpovědět, ale nikdo Vám ho nepoložil?

Vy máte záludné otázky. Chytré. Jen já na to nejsem připravený.

To je jednoduchá otázka.

Dobře tedy. Kdybych byl připravený a něco mě trápilo, na co se nikdo dosud nezeptal, tak bych se to pokusil do toho rozhovoru vpašovat. Už jsem rozhovorů udělal poměrně dost, ale na tuhle otázku se skutečně nikdo nikdy nezeptal, originalita se cení, takže se pokusím i originálně odpovědět. Asi spojení politiky a designu, to by bylo téma k diskuzi. Česká politika by design podle mě potřebovala, aby byla témata přehlednější a srozumitelnější. Myslím, že lidi nemají mnohdy ani ponětí, co je to pravice a co levice.

Když to zjednoduším, Vy byste politiku řešil pomocí designu?

Ano. Těch témat by bylo moc. Jedním z hlavních témat by bylo zaměření na zbohatnutí státu jako celku, to lze pouze přes finalizaci produktů, firma musí vyrábět svoje výrobky, jiné řešení neexistuje, tedy pokud nepočítáme naleziště ropy (smích), ale patřila by tam i témata ohledně reprezentace státu. Dám konkrétní příklad: jak je možné, že někdo přijde s úpravou státní hymny? Ona je na to nějaká poptávka? Jak je možné, že někdo změní hokejistům dresy? Jak je možné, že se nikdo nezeptá národa? Proč se neudělá nějaká struktura, hlasování, prostě nenastaví podmínky? Jak je možné, že někdo například nevyvolá hlasování o tom, jak jsou hrozné SPZky? Co jiného nás reprezentuje na zahraničních silnicích víc, než jedoucí auto s nějakým českým symbolem? Proč vypadají české uniformy vojáků a policistů tak, jak vypadají? Tohle jsou všechno věci, které nikdo už 30 let nemoderuje a nikam nesměřuje.

Proč to neuchopíte sám? SPZky by jistě nebylo tak těžké prosadit.

Já bych ze sebe nerad dělal politika. Musel by někdo přijít, zvednout to téma, vyvolat soutěž, a já se třeba přihlásím.

Možná jste teď někoho inspiroval a nápad vám vezme…?

(Smích). Já se nad tím zamyslím. Ale politika a design je podle mě téma.