Petr Kvíčala:
Na křivce ornamentu
Petr Kvíčala je výraznou osobností české abstraktní nezobrazivé malby a k ní se vztahujícímu využití ornamentu. Věnuje se též pedagogické činnosti na Fakultě výtvarných umění v Brně, kde vede malířský ateliér.
Je známý pro svoje ornamentální obrazy i spolupráci se světovými architekty. Jeho díla najdeme nejen v soukromých sbírkách, jejichž majitelé se těší vzrůstající hodnotě těchto maleb, ale i ve sbírkách veřejných, například v Národní či Moravské galerii.
Setkávám se s Petrem Kvíčalou v galerii Aspekt, kde právě probíhá výstava ucelené kolekce zářivých obrazů převážně z posledních dvou let umělcovy tvorby. Úvodní obraz výstavy odhaluje návštěvníkovi skrytý řád. „Základním prvkem maleb jsou ornamentální lomené linie založené na dělení rovnostranných trojúhelníků. Jehlany reliéfně vystupují a zahlubují se, ze společných stran vznikají společné plochy a původní cikcakový ornament není vůbec patrný“. Zasvěcuje Petr Kvíčala do pozadí své tvorby i mě. „Když pozoruji pozdně gotické a raně renesanční obrazy, kterými se částečně inspiruji, uvědomuji si, jak důležitou složkou je detail a vzdálenost pozorovatele.“
Stojíme před červeným monochromem připomínajícím letecký pohled na fiktivní krajinu písčitých dun se stavbami. Světlo v obraze dopadá zleva a pomyslná krajina se koupe v jeho paprscích. Prostorový efekt je přímo podmanivý. „Moji práci provází zájem o rytmus, ornament a tušení řádu. Je to pro mě něco silného. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let bylo téma ornamentu zašlapané do země a sám jsem se potýkal se značným odmítáním ze strany českých umělců a teoretiků. Téma ornamentu bylo vnímáno jako něco povrchního. Panovala myšlenka, že jsou zdobeny ty věci, které nemají vlastní hodnotu a musí se jim dodat právě zdobením. Dekorovat ovšem znamená i vyznamenávat. Může jít o vzdávání úcty.“ Petr Kvíčala dodává: „Hledání a vytváření ornamentu je hledání vzorců, které jsou za věcmi a jevy. V tom je to podobné vědě. Ale známe i vzorce sociálního chování, které se neustále modifikují. Své obrazy vnímám jako metafory k životním situacím.“
„Když se mluví o duchovnosti v obrazech, jsou často vnímané obrazy mlhavé a šedomodré. Raně renesanční obrazy plné barev nemají spiritualitu? Například monochromy v mé oblíbené červené barvě dokončuji až ve chvíli, kdy pro mě tyto obrazy začínají něco obecně spirituálního vyzařovat.“
Smysl Petra Kvíčaly pro spiritualitu obrazu jej řízením osudu v roce 2009 dovedl ke spolupráci na tvorbě pódia pro mši papeže Benedikta XVI. „Nabídka mne zastihla na Sicílii dva týdny před návštěvou hlavy církve. Jednalo se o pozadí, které nesmělo odvádět pozornost od podstatného. Naopak malba měla podpořit duchovní i symbolický rozměr mše. Znal jsem barevnost široké krajiny, v níž se obřad konal, seznámil se s barevností ornátů. V té době jsem tvořil obrazový cyklus ‚Flow‘ a metafora vodstva, pouště a plynutí tvaru dokonale korespondovala s pojetím papeže jako kotvy církve. Měkké a jemné linie vln v okrové barvě jsem tvořil širokou malířskou štětkou. Bylo důležité vzít v úvahu pohledy na malbu z velké dálky i detailní záběry kamer. Večer po mši volali dva faráři s dotazem na další osud díla se zájmem o jeho umístění do jejich kostelů. Avšak při pondělním příjezdu na místo bylo dílo roztříštěné kladivy demoliční čety.“
No. 6 ◆ 2016
Petr Kvíčala, známý ve světě i pro své významné malířské intervence v architektuře, spolupracoval v roce 2005 na rekonstrukci budovy brněnského divadla Reduta. Jeho nástěnná malba „40 dní červené“ ve slavnostním sále spolu s podlahami v atriu a klenbou divadelní kavárny tvoří atmosféru a rozvíjí genia loci. Z monochromní červené barvy, parket uskupených dle historických vzorů, či perleťové klenby přímo sálá slavnostní nálada. „Červená má energii, vitalitu, vášeň, silnou symboliku. Je symbolem slavnostnosti, svátečnosti.“ Mnozí lidé ji vnímají jako křiklavou. „Principem malby v sále Reduty jsou vrstvy červených vlnovek malovaných těsně vedle sebe na červený podklad. Každá další vrstva má jiný směr vlnovek. Monochromní působení červené barvy spolu s barvou parket poskládaných podle historických vzorů navozuje slavnostní pocit, vyvolávaný především odkazem na kulturně historickou tradici. Například ve starověkém Řecku bylo potřeba na výrobu jednoho červeného roucha pro panovníka rozsáhlé bohatství, které by jinak stačilo k získání několika vesnic. Pravidelné vrstvení opakovaně malovaných vlnovkových linií dodává stěnám důraz na aspekty času, pracnosti a plýtvání. Bez plýtvání a předvádění se přece žádná slavnost neobejde, protože ve své podstatě ‚bezúčelná‘ slavnost je snad tou nejpřirozenější lidskou reakcí na tajemství života.“
Autorova oblíbená červená vévodí i mezinárodnímu projektu budovy Deutsche Bundesbank v Chemnitzu, na kterém Petr Kvíčala spolupracoval s architektem světového jména, Josepem Lluísem Mateem. Malba na stropě vstupní haly vznikla jako kontrast k barevně neutrální budově a nejen svými rozměry 150 m2 je zcela jedinečnou.
Inspirativní rozhovor plný vášně pro malbu se blíží ke konci a v samotném závěru na nás dýchne mystično. „Obraz nemusí být vyjádřením umělcova ega. Může být součtem autorova já, obecnou hodnotou pro nás pro všechny. Je to, jako když sedíte při západu slunce s láhví vína na břehu moře. Pomalu popíjíte a začíná být chladno. Láhev už je téměř vypitá, vy se zabalíte do deky. Odcházíte. A říkáte si, že tohle si musíte užít častěji, protože máte pocit, že jste se něco hodně důležitého dozvěděli o sobě a o životě. Jen nedokážete identifikovat, co přesně to bylo. A takové chci dělat obrazy.“