Zbyněk Šolc
Špilberk - Od kopce s kasematy k tepajícímu srdci Brna

Zbyněk Šolc není typickým úředníkem v čele instituce. Když mluví o Špilberku, nemluví o chladných hradbách minulosti, ale o otevřených dveřích. Brno vnímá jako město, které se právě teď mění v sebevědomou metropoli, a hrad Špilberk v jeho vizi hraje hlavní roli. Ne jako statická památka, ale jako kulturní centrum, kde se historie potkává s moderní gastronomií, špičkovým vínem a zážitky, které vás donutí vyjít ten pověstný kopec znovu. A znovu. Stejně tak vidí i ostatních spravované vily a objekty.

Existuje moment, kdy jste si poprvé uvědomil, že Špilberk není jen památka, ale silný příběh? Kdy se vám hrad poprvé ‚odemkl‘?

Přiznám se, že ten zlom přišel asi až s nástupem na pozici ředitele. Do té doby jsem to měl jako většina Brňanů – Špilberk je prostě kopec. Místo, kam vás naposledy vzali na základní škole do kasemat, a tím to pro vás skončilo. Ale když do toho hradu vstoupíte jako ředitel, zjistíte, že má v sobě neuvěřitelné množství skrytých příběhů. Najednou vidíte, že Špilberk je velké kulturní centrum, kam přijde 750 tisíc lidí za rok. Nabízí mnohem víc než jen kasematy – jsou tu úžasné výhledy, muzeum, podzemní vodojemy, spousta krásných výstav.

Jak moc se váš dnešní pohled liší od toho, co jste si o hradě myslel před nástupem do funkce?

Ten rozdíl je markantní. Dneska už vím, že na Špilberku se dá strávit celý den a má co nabídnout – od architektury a historie přes relax až po gastro. A mám obrovskou chuť přinášet stále něco nového. Chci, aby lidé, kteří tu byli před dvaceti lety a nemají proč se vracet, ten důvod konečně dostali. Aby věděli, že na hradě je vždycky nová výstava, nový zážitek, aby si vytvořili stejný návyk vracet se na Špilberk, jako když jezdí do Lednice, do Valtic nebo na Pernštejn.

Brno se dnes viditelně mění v sebevědomou metropoli. Kde v tomhle novém brněnském příběhu vidíte roli Špilberku a Muzea města Brna?

Brno je moje rodinné město. Je plné příběhů a muzeum je tu od toho, aby si je pamatovalo, uložilo je do sbírek, ale hlavně aby je vyprávělo. Snažím se do muzea vkládat ambici, aby mělo ve svém DNA vyprávění příběhů nejen ‚brněnsky‘, takovým tím uzavřeným pohledem, ale aby v každém našem produktu – ať je to výstava nebo turistická trasa – byl přesah daleko širší. Brno je metropole, kam přijíždějí lidé z jiných kultur, mluví jinými jazyky a žijí tu s námi. Naši historii proto musíme vyprávět tak, aby dávala smysl v celoevropském kontextu.

Říkáte, že chcete vrátit lidi na Špilberk. Co je podle vás tou největší bariérou, která Brňanům brání v tom, aby si sem našli přirozenou cestu častěji?

Je to o pocitu, že co mám doma, to mi neuteče. Člověk si neustále opakuje, že na hrad může zajít kdykoliv, a výsledkem je, že tam nakonec nedojde nikdy. Je to fascinující paradox: lidé z Vinohrad nebo Líšně se na Špilberk dívají z oken dnes a denně, ale vlastně je ani nenapadne, že by na něj mohli skutečně vyrazit. Zatímco lidé z centra to mají blízko a vrací se přirozeně, pro zbytek Brna je hrad často jen krásnou scenérií na obzoru. Proto jsme před pár lety vsadili na claim: ‚Jediný hrad, kam dojedete šalinou.‘ Chtěli jsme lidem připomenout, že světovou historii a kulturu nemusí hledat nikde za hranicemi, mají ji totiž přímo ‚nad‘ nosem.

Na hradě se přitom děje spousta akcí – od shakespearovských slavností po koncerty Filharmonie. Stačí to k tomu, aby se Špilberk stal tím správným kulturním srdcem města?

Ono je to s vnímáním Špilberku docela složité. Pro někoho je to kopec na procházku, pro jiného muzeum, pro někoho jen vizuální symbol města. Spousta lidí k nám sice přijde na koncert, divadlo, filharmonii nebo na letní kino, užijí si skvělý večer, ale vlastně si v tu chvíli vůbec nespojí, že jsou uvnitř hradu. Vnímají Špilberk jen jako působivou historickou kulisu, ale uniká jim identita místa samotného. Mojí vizí je vrátit lidem tu emoci – ten vjem, že hrad není jen statickým pozadím pro kulturu, ale že je to ‚to místo‘. Ten hlavní důvod, proč jít nahoru.

Otevřenost jako klíč k živému hradu

Jak má podle vás v 21. století vypadat skutečně živý hrad? Už jste o té vizi v minulosti mluvil, jak ji dnes přenášíte do reality?

Základem je otevřenost. Hrad se tak nesmí jen tvářit v prohlášeních, on ty dveře musí opravdu otevřít. Nabízet takový obsah a projekty, které osloví širokou veřejnost. Někdy je sice složité najít balanc mezi odbornou a zábavnou složkou, ale jde to. Skvělým příkladem byl projekt Světelného parku – na první pohled čistá zábava, ale my jsme do ní vložili příběhy o Brně, edukační stezku a brněnské pověsti. Věřím, že přesně tohle má moderní instituce dělat – do zábavy dostat odbornost a poučení, a do té odbornosti zase prvek zábavy.

Kdy si řeknete, že je Špilberk úspěšný?

Úspěšnost hradu nejlépe zhodnotí lidé, kteří k nám chodí. Kdysi jsem sice ambiciózně prohlásil, že mým cílem je milion návštěvníků v muzeu, a i když k tomu číslu ještě kousek zbývá, dnes už vím, že to není hlavní cíl. Úspěch není jen v suché statistice, je o tom, aby zážitek, který si od nás lidé odnesou, byl skutečně atraktivní a silný. Ať už jde o skvělou výstavu, samotný pobyt na hradě, nebo třeba gastro zážitek či budoucí posezení u vína s výhledem na Pálavu. Úspěch je pro mě návštěva, která je vždycky spojená s prožitkem. A to, aby návštěvníci měli skutečný důvod se na Špilberk vracet opakovaně. Aby to byl bod na mapě Brna, který vás pokaždé něčím novým překvapí nebo potěší. To je pro mě ta pravá definice úspěšné a sebevědomé instituce.

Mít vizi a odvahu ji prosadit

Pod vaši správu nespadá jen Špilberk, ale i vila Tugendhat a další ikonické brněnské domy. Jak se dají řídit takto rozmanité světy pod jednou institucí?

Řídí se dobře především díky mým kolegům. Jsou to lidé, kteří ty objekty upřímně milují a denně v nich tráví čas, takže neustále přicházejí s novými nápady a myšlenkami. Každý v tom svém ‚domečku‘ nejlépe cítí ten impulz něco dělat, otevírat ho veřejnosti a vdechovat mu kulturní život. Právě to pak v celku vytváří naši otevřenou instituci. Celé je to o motivovaných a nadšených lidech.

Kde pro vás leží hranice mezi přísnou ochranou a oživením památek?

Formálně ta hranice samozřejmě existuje. Jsou nápady, nad kterými historici nebo památkáři občas zvednou obočí, ale v tomhle oboru je to vždycky o hledání nových cest a občasném překračování hranic. Často se inspirujeme v zahraničí, protože vymyslet něco úplně nového je těžké, ale implementovat ty věci v českém prostředí je někdy pro lidi překvapivé. Já jsem ale přesvědčený, že všechno jde, pokud máte vizi a odvahu ji prosadit.

Máte pocit, že se vám tohle propojování historie s reálným životem daří?

Myslím, že už se nám podařilo překročit celou řadu hranic. V garáži vily Tugendhat dnes skvěle funguje kavárna a Arnoldovu vilu jsme proti všem očekáváním dokázali oživit bohatým programem. Skvělým příkladem je pro mě vila Wittal. Otevřeli jsme ji v době, kdy měla být kvůli přípravě rekonstrukce dva roky zavřená. My jsme se ale rozhodli tu její syrovost využít a vsadili jsme na urbexové prohlídky v tom autentickém, neopraveném stavu. Mohli jsme čtyři roky čekat, až se tam proinvestuje 80 milionů a všechno bude dokonale vyzdobené, ale raději jsme se rozhodli pracovat s objektem tak, jak je. Vila díky tomu žije svým vlastním životem už dnes.

Přijímají tuhle novou tvář muzea i sami návštěvníci?

Návštěvníci to rozhodně oceňují, což nejlépe dokazují rostoucí počty lidí, kteří k nám chodí. Má to reálný výsledek i skvělý ohlas u veřejnosti. A já si v takových chvílích říkám – jen houšť takových projektů.

Brněnskou vilovou architekturu nově doplňuje vila Wittal v Pisárkách, o které se mluví jako o budoucím sídle Centra židovské kultury. Jaký je váš záměr s tímto objektem?

Vila Wittal nám nabízí mimořádnou příležitost vytvořit ve spolupráci s židovskou obcí živý prostor pro kulturu a vzdělávání přímo v jedné z architektonických ikon města. Je to dům s neuvěřitelně silným příběhem – od prosperity rodiny Wittalových přes temnotu okupace až po poválečné dekády. Nejde nám o to budovu jen zakonzervovat, ale vtisknout jí roli místa, které pomáhá lidem nahlédnout do jejich vlastních dějin a popsat celé 20. století. Mou snahou je, aby tato stavba přestala být jen němým svědkem minulosti a stala se součástí autentického Brna, kde historie promlouvá k dnešku srozumitelným jazykem.

Zubačka a střecha: sny, které dávají smysl

Zastřešení velkého nádvoří Špilberku je téma, které v Brně budí silné emoce. Co je pro vás hlavní motivací pro takto odvážný projekt?

Máme dva projekty, které jsou možná trochu snové a bláznivé, ale pro oživení hradu jsou klíčové. Tím prvním je doprava. Kopec je pro mnoho lidí bariérou a je to vlastně nejčastější důvod, proč se Brňané na hrad nevrací. Zubačka sice budí kontroverze, ale každé turisticky významné město v Evropě už pochopilo, že na kopec se nechodí, ale jezdí. V Praze na Petřín taky lanovku nejdříve nechtěli a dnes je to jedna z jejich největších atrakcí. Druhým takovým projektem je pak právě zastřešení nádvoří.

Kolik akcí vám vlastně dnes reálně zruší nepřízeň počasí?

Z produkčního hlediska je to obrovský problém, v podstatě třetina letních večerů u nás proprší. Aktuálně pro akce nad dvě stě lidí nemá hrad žádnou mokrou variantu. Málokterý pořadatel má pak odvahu riskovat velký koncert nebo představení pro tisíc lidí bez střechy nad hlavou. Zastřešení by přitom významně prodloužilo kulturní sezónu ze současných tří měsíců na deset. A paradoxně by to pomohlo i samotné památce – nemuselo by sem neustále najíždět tolik kamionů, které stále dokola staví pódia a provizorní konstrukce. Je to cesta, jak na hrad přivést mnohem více kultury a zároveň mu odlehčit a také jej pro obyvatele města odhlučnit.

Kde podle vás končí citlivá inovace a začíná až příliš odvážný zásah do historické památky?

Vše je o chytrosti architektů. Naše památková péče je sice hodně konzervativní, ale moderní prvky se už i u nás začínají prosazovat – staví se skleněné výtahy nebo se zastřešují zříceniny, aby se daly smysluplně využívat. Samozřejmě to má svá pravidla, jako je nedestruktivnost a odstranitelnost zásahu, ale vyžaduje to vizi. Špilberk je v podstatě nekonečné staveniště, historie se tu přepisuje neustále. Například přístavba Královské kaple z roku 2000 byla kontroverzní
a změnila panorama celého města. Koneckonců, žádné šlechtické sídlo v historii nevydrželo sto let bez přestavby. Kdyby zámek v Lednici zůstal ve stavu z 17. století a neprošel neogotickou proměnou, dnes by neměl stovky tisíc návštěvníků.

Brána k moravskému vínu i prvotřídní gastronomii

Projekt Země vína zní jako velmi atraktivní směr. Jak se tato myšlenka na propojení hradu a vinařství vlastně zrodila?

Když stojíte tady na hradbách a díváte se směrem na Pálavu, prostě cítíte, že je obrovská škoda nemít u takového výhledu v ruce skleničku dobrého vína. Špilberk dlouho trpěl tím, že tu chyběla kvalitní gastronomie – dříve tu byly v nabídce jen pověstné párky v rohlíku nebo rozmražená pizza, a to chceme definitivně zlomit. Za špičkovým gastrem jsou dnes lidé ochotni jet i do Vídně, tak nevidím důvod, proč by nemohli vyjít ten náš kopec. Navíc v Brně paradoxně chybí ucelená prezentace moravských vín. Máme tu sice skvělé francouzské nebo italské vinotéky, ale chybí moravská produkce v takto reprezentativním měřítku. Naše myšlenka je tedy jasná: vytvořit na hradě expozici o vinařství a rovnou u toho i degustovat.

Co přesně Země vína návštěvníkovi nabídne?

Má to být skutečná brána do jižní Moravy. Půjde o ochutnávkovou degustační expozici, která nabídne průřez českými i moravskými podoblastmi. Celý koncept stavíme na moderním principu terroir – tedy na prezentaci vín s jasným a originálním původem. Sami vinaři si vyberou kolekce, které chtějí za svou oblast reprezentovat. Naším cílem je, aby turisté i místní načerpali na hradě tu správnou inspiraci a pak s touto zkušeností pokračovali dál, přímo za konkrétními vinaři do regionu.

Mluvíte o konceptu enotéky a samoobslužných zařízeních. Jak bude tento zážitek vypadat v praxi?

Návštěvníci si víno sami vyberou, ochutnají a dozvědí se o něm vše podstatné. Celý zážitek doplní historie oboru, protože se často zapomíná, že Brno bylo kdysi hlavním městem vína – stačí se podívat na znaky brněnských městských částí, v sedmnácti z nich najdete vinný hrozen, lis nebo nůž. Brno je díky vinohradu na Špilberku znovu vinařskou obcí a my sem tuto tradici nyní vracíme. Chceme, aby návštěvník skrze víno pochopil celou naši kulturu, od krajiny až po tradici vinařství. A naši vinaři budou mít prostor přímo na místě pořádat akce a vína představovat. 

K dobrému vínu patří i dobré jídlo, jaké chystáte novinky na poli gastronomie?

Už letos jsme otevřeli čokoládovnu a velmi příjemnou kavárnu tu již dlouho máme, což jsou menší, ale důležité provozy. Tou hlavní zprávou je ale nově otevřená restaurace. Ponese punc rakousko-uherské kuchyně a její vedení si vzal na starost Sergio Bellini. To je pro nás absolutní záruka kvality. Sergio chce hledat a oživovat recepty babiček, které ještě na severu Itálie vařily tu poctivou rakouskou školu. Nečekejte tedy nejspíš úplně typickou svíčkovou, ale těšte se na zážitek, který bude tou nejlepší odměnou za výstup na hradní kopec.

Když se na Špilberk podíváte v horizontu příštích pěti let, co bude tou největší změnou?

Moc bych si přál, aby Brňané plně přijali myšlenku, že hrad je živé kulturní centrum. Mou vizí je, aby se ze Špilberku stalo místo, kam se prostě chodí – podobně jako se dnes chodí na Jakubák. Místo, kde si dáte rande, kam jdete na procházku nebo na rodinný výlet. Doufám, že za pět let už hrad nebude vnímán jako ta povinná zastávka se školou, kam se pak už nemusíte vracet. Chci vidět Špilberk, kde kultura skutečně tepe, kde se koná třeba 200 koncertů ročně a každý měsíc se děje něco nového. Chci, aby pořadatelé i návštěvníci věděli, že Špilberk je tu pro ně, se vším servisem a zázemím.

Co byste na závěr vzkázal Brňanům?

Vzkázal bych jim jediné: do muzea se dá i normálně chodit! (směje se) Celé je to o odvaze k otevřenosti. Špilberk je dnes živým prostorem, který patří Brňanům, a my tu děláme vše pro to, abychom si jejich pozornost zasloužili. Nečekáme, až k nám lidé přijdou sami, ale tvoříme reálné důvody, proč u nás trávit čas. Chci, aby lidé věděli, že hrad a muzeum je tu pro jejich setkání, pro chvíle relaxace nebo jen pro ten nejhezčí výhled na město. Přijďte si to k nám prostě užít.