Václav Šilha:
Tradice v obrazech

Při jednom z rozhovorů jsme se v Brně setkali s etnografem Janem Kučou.
Témata se zpočátku rozvíjela pozvolna, ale brzy jsme se ponořili do hlubin lidové kultury – konkrétně té, která má své kořeny na Moravském Horácku. Můžete se na něj těšit v jednom z dalších vydání LuxuryBrno.
Další velký projekt, na kterém Jan Kuča spolupracoval, nese název Tradice v obrazech. Hlavní osobou tohoto projektu je fotograf Václav Šilha.
Síla fotografií, které vznikly, nás zaujala natolik, že jsme se rozhodli prohloubit toto setkání o následující rozhovor. Václav Šilha v něm odhaluje nejen zákulisí rozsáhlého projektu, ale i osobní vztah k tradici, vizuální estetice a hlubšímu smyslu kulturní paměti.

Fotograf Václav Šilha se ve svém nejnovějším projektu Tradice v obrazech vydal po stopách českých kořenů. Během tří a půl roku práce projel s fotoaparátem čtrnáct regionů Čech a vytvořil rozsáhlou knihu, která s mimořádnou výtvarnou citlivostí zachycuje krásu, důstojnost i rozmanitost českých krojů.
Publikace představuje propojení tradičního řemesla, fotografie a moderních technologií. Na více než 450 snímcích oživují její protagonisté odkaz generací, které tvořily základ lidové kultury. Kniha je navíc multimediální, prostřednictvím QR kódů umožňuje čtenářům přehrát si písně a videa spojená s jednotlivými regiony, a doslova tak oživit atmosféru, kterou zachycuje.
V rozhovoru Václav Šilha mluví o inspiraci, náročné práci s historickými kroji i o hledání rovnováhy mezi dokumentem a výtvarným pojetím. Po letech intenzivní práce sice plánuje krátkou pauzu od dalších knih, ale fotografie zůstává jeho profesí, vášní i způsobem, jak vyprávět příběhy o lidech, tradicích a čase.

Jak vás napadlo udělat knihu o českých krojích?

Ten nápad vznikl vlastně hodně daleko od domova – v amazonském pralese, kde jsem fotografoval projekt Just Human. Zabýval jsem se tam tím, jak tradiční kultury čelí moderní civilizaci, jak se mění jejich rituály, oděvy a způsob života. A v jednu chvíli mi došlo, že i my máme doma něco velmi podobného – naše kroje, zvyky a obřady, které jsou stejně silnou součástí identity jako u těch komunit, které jsem fotografoval v Amazonii nebo Africe.

Takže impuls přišel z ciziny, ale téma je velmi české…

Přesně tak. Dlouho jsem ten nápad nosil v hlavě, ale teprve covid ho vlastně urychlil. Když se zastavila práce v zahraničí a nebylo možné cestovat, měl jsem konečně čas obrátit objektiv k našemu vlastnímu kulturnímu prostoru. Začal jsem jezdit po regionech, poznávat místní tradice, mluvit s lidmi, kteří kroje stále nosí nebo se věnují jejich obnově.

Co jste chtěl knihou Tradice v obrazech hlavně sdělit?

Chtěl jsem zachytit, že kroj není jen kostým pro folklorní přehlídky, ale živý symbol identity. Je v něm obrovské množství práce, historie a emocí. V každém regionu má jiný příběh – někde ho lidé vytahují jen při slavnostech, jinde ho pořád vnímají jako součást každodenního života. Mým cílem bylo vytvořit vizuální i lidský most mezi světy, které jsem měl možnost poznat – mezi tropickým pralesem a českou návsí, mezi etnografickou dokumentací a osobním návratem domů.

Vaše kniha Tradice v obrazech se zaměřuje výhradně na Čechy. Proč jste vynechal Moravu, která je s folklorem u nás nejvíc spojovaná?

Právě proto. Když se řekne folklor, většině lidí se okamžitě vybaví Morava – jízda králů, Strážnice, cimbál, barevné kroje. Ale téměř nikdo si už folklor nespojí s Čechami. Přitom i tady máme bohaté tradice, nádherné kroje a příběhy, které stojí za pozornost. Jen se o nich málo ví a často nejsou tak výrazně prezentované.
Chtěl jsem tenhle dluh trochu napravit. Ukázat, že i v jižních, západních nebo východních Čechách najdeme mimořádně zajímavé podoby lidové kultury – možná méně známé, ale stejně autentické. Věřím, že když se člověk dívá pozorně, najde krásu a hloubku i tam, kde ji běžně nečeká.

Přestože jste se v knize zaměřil na Čechy, časopis má brněnské čtenáře – najdeme v Tradicích v obrazech přece jen nějakou moravskou stopu?

Ano, i když jsem na Moravě nefotil, kniha určitě „brněnskou stopu“ má. Nejsem etnograf, jsem fotograf – a proto jsem potřeboval do týmu člověka, který rozumí odborné stránce věci, historickým souvislostem, významům krojů i regionálním rozdílům. Tím byl Jan Kuča, etnograf žijící právě v Brně.
Jeho znalosti a zkušenosti byly pro vznik knihy zásadní. Pomohl mi chápat jednotlivé motivy a regionální souvislosti v širším kontextu, což fotografii dodalo hloubku. Dá se říct, že bez jeho odborného pohledu by kniha neměla tak pevné kořeny v tradici. Takže i když jsem nefotil v Brně, určitou brněnskou stopu v sobě Tradice v obrazech bezpochyby nese.

Takže to byla týmová práce? Mohl byste představit i další lidi, kteří se na knize Tradice v obrazech podíleli?

Ano, určitě. Tradice v obrazech je od začátku koncipovaná jako multimediální projekt, nikoli jen klasická fotografická kniha. Chtěli jsme propojit obraz, text, hudbu a video – aby čtenář mohl tradice nejen vidět, ale i slyšet a prožít. V knize jsou proto vložené QR kódy, které umožňují přehrát si videa a lidové písně přímo při jejím prohlížení. Stačí je naskenovat a člověk se ocitne uprostřed dění – může slyšet zpěv, vidět, jak se obléká kroj nebo jak probíhá slavnost. Kniha tak ožívá a z pouhého listování se stává zážitek.
Na projektu pracoval skvělý tým lidí. Jan Kuča, etnograf žijící v Brně, měl na starosti odbornou stránku a pomohl zasadit fotografie do historického a kulturního kontextu. Michaela Pupíková se věnovala retuši a digitálnímu zpracování snímků. Veronika Thor napsala doprovodné texty a příběhy regionů. Jiří Vidman a Vladimír Mika zajišťovali video a technické zázemí produkce. A velmi důležitou roli měl také Johana Kratochvíl, který vytvořila grafický design knihy – díky ní má publikace čistou a současně důstojnou vizuální podobu.
Samotná kniha má 380 stran, obsahuje přibližně 450 fotografií a váží přes 3 kg, takže to rozhodně není žádná „malá“ publikace, ale poctivý kus práce, který má být nejen estetickým zážitkem, ale i dokumentem uchovávajícím kulturní dědictví.
Každý z nás do projektu přinesl svůj pohled a zkušenosti. Společně jsme chtěli vytvořit dílo, které propojuje tradici s moderní formou a ukazuje, že i český folklor může oslovit současného člověka, když se mu dá nový kontext a forma.

Jak byla práce na knize náročná? Kolik regionů je v ní zastoupeno a kolik lidí vám vlastně stálo před objektivem?

Byla to práce opravdu dlouhodobá – celý projekt trval přibližně tři a půl roku. Cestoval jsem výhradně po Čechách, s jedinou výjimkou. Tou byly kroje z Jihlavska, které jsme nakonec fotili v Rakousku – právě tam totiž žijí potomci odsunutých Němců, u nichž se zachovaly původní kroje z tohoto regionu v téměř neporušené podobě.
V knize je zastoupeno čtrnáct regionů, ale samozřejmě ne všechny. Tradice v obrazech není encyklopedie – spíš taková osobní výpověď, vizuální ukázka našich kořenů, pohled fotografa na téma, které nás všechny spojuje.
Před objektivem mi během těch let prošlo zhruba pět set lidí – od nejmladších až po ty nejstarší, kteří jsou často posledními nositeli dané tradice. A aby to nebylo jen o lidech, fotil jsem i zvířata, která k venkovskému životu neodmyslitelně patří – čtyři koně, dvě kozy, několik psů, a nesmím zapomenout ani na slepice a králíky. Ti všichni do knihy vnesli kus přirozenosti a humoru, který k českému venkovu prostě patří.

Jak jste vybíral modelky a modely pro focení?

Už od začátku jsem věděl, že tahle práce bude hodně specifická. Nešlo jen o to postavit někoho před fotoaparát a vyfotit ho v kroji. Chtěl jsem, aby z fotografií bylo cítit, že lidé, které fotím, kroji opravdu žijí – že pro ně není jen kostýmem, ale součástí jejich identity.
Proto byla volba jasná – oslovoval jsem členy folklorních souborů a lidi, kteří jsou s krojem spjati od dětství. Jen tak se člověk dokáže v kroji přirozeně pohybovat, cítit se v něm dobře a vyzařovat to, co dělá snímek opravdovým.
Na všech fotografiích tak vidíme skutečné nositele krojů – samozřejmě je už dnes většinou nenosí v běžném životě, ale vztah k nim zůstal. Když si je oblékají, není to póza, ale návrat k něčemu, co k nim patří. A právě tahle autenticita byla pro mě klíčová.

Když se podívám na jednotlivé fotografie v knize, působí spíš jako malby než jako klasické fotografie. Byl to záměr?

Ano, přesně tak. To byl záměr už od začátku. Mám moc rád obrazy starých mistrů, především Rembrandta a další malíře, kteří pracovali se světlem a atmosférou. Chtěl jsem, aby i fotografie v Tradicích v obrazech měly podobnou hloubku a výtvarný nádech — aby působily spíš jako obrazy než dokumenty.
Vycházel jsem ze stylu, kterému se ve fotografii říká fine art. Jen jsme samozřejmě museli trochu ustoupit od typického rembrandtovského šerosvitu, protože bylo potřeba, aby kroje zůstaly čitelné, jejich detaily a barvy jsou pro knihu klíčové.
Musím říct, že právě tahle část byla nejnáročnější na celém projektu. Společně s Michaelou Pupíkovou, která se podílela na postprodukci, jsme na retuších pracovali nezávisle, ale výsledky jsme museli dokonale sladit — nejen barevně, ale i stylově. Trvalo to dlouho, než jsme našli jednotnou vizuální formu, aby všech čtyři sta padesát fotografií působilo jako jeden celek, a přitom si každá zachovala vlastní osobitost.

Co pro vás bylo při tvorbě knihy Tradice v obrazech největší výzvou?

Jednoznačně restaurování krojů v postprodukci. Část snímků vznikala s kroji zapůjčenými z muzejních sbírek, které po dlouhá léta neopustily depozitáře. Byly často poškozené, zašlé, potrhané nebo znečištěné – prostě v takovém stavu, v jakém se po desetiletích uchování dají očekávat.
Naším úkolem ale bylo, aby na fotografiích působily jako nové, živé kroje, které někdo s hrdostí obléká. A to byl obrovský úkol. V podstatě jsme museli kroje „restaurovat“ digitálně ve Photoshopu, zachovat jejich strukturu i autenticitu, ale zároveň odstranit stopy času.
Někdy jsme nad jedním snímkem strávili i celý týden práce. Byla to piplačka, ale zároveň fascinující proces, vidět, jak se pod rukama něco starého znovu probouzí k životu.

Kniha Tradice v obrazech je tedy dokončena. Jaký další projekt vás čeká teď?

Upřímně, po těch několika letech intenzivní práce si teď chci dát trochu oddech od dalších knih. Tradice v obrazech byla opravdu náročná po všech stránkách, časově, technicky i psychicky.
Stále ale pokračuji v projektu Just Human, který se věnuje tradičním kulturám po celém světě. To je pro mě dlouhodobé téma, které mě nepřestává naplňovat. Vedle toho mi samozřejmě nejvíc času zabírá komerční fotografování, a to především byznys portréty pro firmy, portréty jednotlivců, často právě ve stylu fine art, který mám rád. A také pořádám kurzy zaměřené na portrétní fotografii, kde se snažím předávat svoje zkušenosti dalším fotografům. Je to sice od krojů a folkloru trochu vzdálené, ale stále je to fotografie a tu mám prostě rád, ať už má jakoukoli podobu.