Simon Klinga:
Brněnský středoškolák, který poslal do vesmíru vlastní družici

„Doufám, že se dožiju doby, kdy se lidé na Měsíc nevrátí jen proto, aby zapíchli vlajku, ale aby tam zůstali,” říká Simon Klinga, když se spolu bavíme o budoucnosti vesmírných projektů. Družice LASARsat, kterou loni, v pouhých 17 letech, se svým týmem poslal do vesmíru, má zkoumat používání laserů pro odklízení kosmického odpadu z oběžné dráhy. Stejně fascinující jako tento projekt je Simonův zápal pro nové nápady posouvající lidstvo o kus dál. Povídali jsme si o inspiraci, významu kreativity i pozici Brna na světové technologické mapě.

Váš zájem o vesmír prý začal u filmů Star Wars. Jaký byl další krok, kdy se ze zájmu stala vášeň a něco, za čím opravdu směřujete?

Myslím, že se to u mě zlomilo kolem deseti, jedenácti let. A to v momentě, kdy SpaceX začala připravovat svou první pilotovanou misi Crew Dragon Demo-2. Po éře raketoplánů, kterou NASA v roce 2011 utnula, to nevypadalo s cestováním do vesmíru úplně slavně. A najednou přišla SpaceX s obrovským drivem, poskytovali spoustu materiálů a živých vysílání, která mohl člověk sledovat. Díval jsem se na starty misí on-line a přemýšlel, jak bych toho mohl být součástí. A začal jsem se hlásit do soutěží.

Do soutěží spojených s vesmírem?

Ze začátku ani ne. Neznal jsem nikoho ze spaceové komunity, nevěděl jsem, jak a čím začít. Tak jsem dělal klasické olympiády, zkoušel jsem úplně všechno. Nejen matiku, fyziku, biologii, ale i češtinu… Dělal jsem dokonce i olympiádu z latiny.

To člověku moc kontaktů ve SpaceX asi nepřinese.

To sice ne, ale postupně jsem začal narážet i na projekty, které byly pro mé zaměření relevantnější. Evropská kosmická agentura dělá spoustu úžasných soutěží, počínaje Astro Pi – v ní si člověk navrhne a naprogramuje experiment, který pak reálně běží na Mezinárodní kosmické stanici. Dostane všechna data a výpisy, které následně může zanalyzovat.

V čem konkrétně váš experiment spočíval?

Tehdy jsem ještě patřil mezi takové původní účastníky soutěže Astro Pi, protože dnes už je její zadání mnohem striktnější – týmy například musí povinně z fotografií vypočítávat rychlost pohybu Mezinárodní vesmírné stanice. Když jsem se zapojil já, bylo to ale otevřenější a s dostupnými senzory na počítačích Raspberry Pi, které jsou na stanici umístěny právě kvůli soutěži, jsem si mohl vymyslet vlastní experiment. Rozhodl jsem se měřit magnetické pole Země. Z nasbíraných dat jsem pak vytvořil mapu, která ukazovala, kudy ISS během mého experimentu letěla a jak se v různých místech měnila intenzita magnetického pole. Bylo fascinující vidět, jak se v datech jasně projevila třeba Jihoatlantická anomálie – oblast nad oceánem, kde je magnetické pole znatelně slabší než jinde.

Vybavíte si nějaký „zásadní“ úspěch, který vás v začátcích motivoval k dalšímu vymýšlení projektů a experimetů?

Myslím, že pro mě byla klíčová soutěž Expedice Mars – projekt, který u nás funguje už přes třicet let. Dozvěděl jsem se o něm, když mi bylo čtrnáct, a přihlásil se. Účastníci soutěží o možnost absolvovat simulovanou misi na Mars, která trvá sto hodin. Během ní jsou zcela izolovaní od okolního světa, bez přímé komunikace, pouze s řídícím střediskem, které navíc reaguje se zpožděním osmi minut – stejně, jako by to bylo mezi Zemí a Marsem. Během mise řeší různé experimenty i nečekané krizové situace. Na první pohled to může působit jako hra pro děti, ale ve skutečnosti jde o analogický výcvik podobný tomu, který absolvují i profesionální astronauti, aby se otestovala jejich psychická odolnost a schopnost fungovat pod tlakem.

Teď k vašemu aktuálnímu projektu jménem LASAR, s nímž jste vy a váš tým před dvěma lety zvítězili v americké soutěži Conrad Challenge před porotci z NASA. Loni pak odstartovala do kosmu vaše družice LASARsat, jež má ověřit možnost používání laserů při opravování družic a odklízení odpadu z oběžné dráhy. V jaké fázi je projekt nyní?

LASARsat je už na oběžné dráze zhruba rok a na palubě běží hned několik experimentů. My jsme tu „kostku“ chtěli nacpat co nejvíc přístroji, takže vedle našeho hlavního testu laserového odstraňování odpadu tam máme i experimenty, které s ním nemají bezprostředně co dočinění. Ale umožňují otestovat české měřicí přístroje v opravdových kosmických podmínkách. Já se teď soustředím hlavně na vyhodnocení dat ze dvou dozimetrů a Langmuirovy sondy — tedy na měření radiace a ionizace v okolí družice. Dva z těchto přístrojů dodala firma SkyFox Labs a jeden Výzkumný zkušební letecký ústav (VZLÚ). Tyto přístroje předtím ve vesmíru nebyly (nebyly „space-graded“), takže naším cílem je právě jejich kosmické otestování: porovnáme naměřené výstupy mezi sebou, protože mít na jednom místě několik podobně zaměřených senzorů současně dává skvělou příležitost posoudit jejich přesnost a spolehlivost. To má pro český kosmický průmysl velký význam — pokud se ukáže, že přístroje fungují i ve vesmíru, výrazně se zvýší jejich šance na nasazení v budoucích misích.

A co se týče hlavního cíle mise, tedy odstraňování odpadu z oběžné dráhy?

V příštích týdnech a měsících budeme na Zemi provádět testy ve vakuové komoře s výkonným laserem: budeme „ostřelovat“ testovací materiály v simulovaných kosmických podmínkách, abychom získali předběžné údaje o tom, co lze očekávat. Následně, řádově během přibližně půl roku, přejdeme do fáze, kdy laser skutečně zacílíme na LASARsat. Družice je vybavena testovací parabolou s nylonovým vláknem a řadou fotodiod a senzorů, které mají měřit dopady laserového záření. Díky tomu budeme schopni vyhodnotit, kolik energie dokážeme reálně přenést skrz atmosféru, jaké jsou účinky na materiál a jak přesné musí být zaměřování a sledování cíle.

Co bude výstupem testování?

Ucelený soubor dat a postupů. Taková „kuchařka“, která bude popisovat, jak bezpečně a efektivně manipulovat s drobným orbitálním odpadem pomocí laserů. Tyto podklady chceme nabídnout do širšího kosmického programu v Česku i mezinárodně, aby byly použitelné pro budoucí mise a řešení problematiky kosmického smetí.

Jak vznikl nápad poslat v družici vzorek piva z pivovaru Vorkloster z Předklášteří?

To vzniklo úplně spontánně. Ozval se nám pan Holešinský z pivovaru Vorkloster, že by chtěl projekt nějak podpořit a být jeho součástí. Viděl nás tehdy po soutěži v Houstonu v televizi a říkal, že by bylo skvělé, kdyby se české pivo dostalo až do vesmíru. On sám je původně chemik, takže k vědě má docela blízko. Tak jsme si řekli: „Proč ne?“ Poslat české pivo do vesmíru zní přece skvěle. Není to žádný experiment, jen symbolická česká stopa na naší družici. Stejně jako třeba podobizna Alberta Čuby z Divadla Mír, kterou jsme nechali vygravírovat na parabolu družice. Mír a vesmír, to zní podobně…

Navíc, Albert Čuba je tak díky svému příjmení i symbolickým nástupcem Lajky.

Vidíte, to mě nenapadlo. Když jsme byli na návštěvě u pana premiéra, bavili jsme se o družici pražského planetária, na které letěla malá loutka Hurvínka. A pan premiér se nás ptal, jestli by na naší nemohlo letět něco inteligentnějšího. Tak jsme povýšili a místo Hurvínka, coby divadelního herce, jsme poslali rovnou Alberta Čubu, coby principála divadla. Pro nás je vlastně důležité nejen dělat technický experiment, ale nějak projekt popularizovat, ukázat české veřejnosti, že věta: „Čeští středoškoláci můžou poslat vlastní družici na oběžnou dráhu“, je dnes pravdivá.

Takže chcete i motivovat mladé lidi, aby byli kreativní?

Tohle je pro mě strašně důležité – ukázat mladým lidem, že se dají dělat velký věci i z Česka, i v sedmnácti, a že svět je vlastně plný příležitostí. Mám pocit, že spousta mých vrstevníků tráví hodně času na sociálních sítích, které mají velmi negativní dopad na psychiku. A propadají depresím. Přitom žijeme objektivně v nejlepších časech, co kdy na téhle planetě byly. Máme bezpečí, přístup ke vzdělání, žijeme v jedné z nejbohatších zemí světa a kolem sebe máme komunitu lidí, kteří jsou otevření a ochotní si navzájem pomáhat.

Sociální sítě zmiňujete ve více rozhovorech. Je to pro vás velké téma?

Myslím si, že mladí lidé jsou schopni dělat velké věci. Ale bohužel právě sociální sítě jsou momentálně jedna z nejsilnějších sil, které formují mladou generaci — a často ne zrovna pozitivně. Dneska nejchytřejší lidi na planetě s obrovskými rozpočty pracují na tom, aby udrželi naši pozornost co nejdéle u obrazovky. To prostě není fér boj. Já nechci moralizovat, ale je potřeba si uvědomit, že jsme první generace, která vyrůstá v prostředí, na které naše mozky vůbec nejsou evolučně připravené. A nikdy nikdo nebyl pod větším tlakem podléhat vestavěným chybám v lidském mozku. Které tam prostě jsou, evoluce je pomalá, s tím nic nenaděláte. Takže máme pravěké mozky, středověké instituce a božské technologie — a tenhle mix je extrémně nevyvážený. Není divu, že tolik mladých lidí má problém s úzkostí, sebevědomím nebo tím, jak vůbec vnímají realitu.

Máte tendence začínat další projekty nebo LASAR zabírá veškerý váš čas?

Tohle je pro mě věčné dilema — jestli dát o deset procent víc energie do LASARu, který má obrovský potenciál, nebo se pustit do něčeho úplně nového. Někdy to nevydržím a rozjedu další projekt, ale většinou se to vymstí, protože pak dělám příliš mnoho věcí najednou. Momentálně ale veškerý čas pohlcuje LASAR a zároveň moje studium. Teď jsem v USA, kde jsem dostal stipendium na střední škole. Studium tu kombinuju s prací na projektu, ale zároveň plánuju návrat do Česka — po tomto školním roce mě totiž čeká ještě maturitní ročník. Takže na konci května se vrátím, během léta budu muset dohnat dvě pololetí a dokončit střední školu doma. Takže teď je to spíš o udržení rovnováhy mezi tím vším než o rozjíždění dalších nápadů.

Mají učitelé pochopení?

V Česku rozhodně ano. Chodím na osmileté gymnázium, kam jsem nastoupil už v jedenácti, takže mě tamní učitelé znají dlouho a s vedením školy i s mým třídním profesorem máme skvělý vztah. Neznamená to samozřejmě, že bych si mohl dovolit být lajdák a neplnit povinnosti, ale spíš že chápou, kolik mám aktivit mimo školu. Toho si hrozně vážím.

A v USA?

V USA to bylo ze začátku o něco těžší. Studuju na internátní škole a zjistil jsem, že některé stereotypy o přísnosti takových škol nejsou úplně mimo. Můj volnomyšlenkářský přístup k pravidlům tu chvíli budil pozornost, ale nakonec jsem si i tady našel způsob, jak se s tím vyrovnat – a situace se postupně zlepšuje.

Předpokládám, že kosmickému průmyslu se budete chtít věnovat i v budoucnu. Máte už rozmyšlené, kam bude nejlepší jít na univerzitu?

Rád bych šel studovat do Spojených států, i když to není nutně kvůli samotné kvalitě výuky – tu považuju za výbornou i v Evropě. Technické univerzity jako Delft v Nizozemsku, Mnichov nebo Stuttgart v Německu či ETH v Curychu nabízejí skvělé vzdělání, a přitom jsou cenově mnohem dostupnější, i pro zahraniční studenty. To, co mě ale na studiu v USA láká, je napojení na průmysl. V leteckém a kosmickém sektoru tu mají univerzity přímý kontakt s firmami, které hýbou celým odvětvím. SpaceX dnes například zajišťuje zhruba devadesát procent veškerého vynášeného nákladu na oběžnou dráhu.

Pohybujete se v byznysovém prostředí, zároveň v prostředí space komunity. Kdo vás v poslední době inspiroval?

Kdybych chtěl být „titulkový“, mohl bych začít jmény astronautů nebo výrazných osobností z oboru, ale pro mě osobně je nejvíc inspirativní Maty Boháček. Je to můj kamarád z Prahy, studuje na Stanfordu a věnuje se výzkumu umělé inteligence, konkrétně rozpoznávání deepfake videí generovaných AI. Jeho práce je opravdu úžasná — například CNN použilo jeho výzkum při ukázce falešného moderátora. Maty je jen o pár let starší než já, a přesto už dělá věci, ke kterým já teprve směřuju. Vidět někoho, kdo je blízko mému věku a zároveň tak ambiciózní a cílevědomý, je pro mě extrémně motivující.

A přímo ve vašem oboru? Někdo, kdo vám třeba pomohl na vaší cestě?

Co se mentorů týče, dlouhodobě je pro mě důležitou osobností Honza Spratek z pražského planetária. Honza je extrémně zapálený člověk, cítíte od něj nekonečný drive, který často chybí i u vysoko postavených manažerů v aerospace, kteří sice svou práci dělají dobře, ale nemají tu osobní vášeň, kterou Honza přináší. Jeho práce ve vzdělávací kanceláři Evropské kosmické agentury v Česku a další aktivity mají skutečně velký dopad. Například projekt Zero-G, kterého jsem se taky účastnil, umožnil dětem zažít stav beztíže ve speciálně upraveném Airbusu – letadlo letí po parabolách a vy na krátký čas volně „plavete“ ve vzduchu, podobně jako astronauti. To je jen jedna z mnoha aktivit, které ukazují, kolik energie a osobního nasazení Honza a jeho tým dávají do českého kosmického prostředí.

Brno je, co se České republiky a střední Evropy týče, centrem vesmírného průmyslu. Proč myslíte, že tomu tak je?

Samozřejmě, vždyť máme i raketu na Svoboďáku! Ale teď vážně, velkou roli hraje Vysoké učení technické, je to silná technická univerzita. K tomu se přidává Jihomoravské inovační centrum (JIC), které odvádí obrovskou práci. Když si člověk porovná pražské a brněnské inovační centrum, je rozdíl obrovský. Vůbec z celého areálu Technologického parku se stal skvělý ekosystém. Lidé nemusí mít hotový nápad nebo startup, ale může přijít čtrnáctiletý student (jako já) a najít místo pro své zkoumání a experimenty. Například ve FabLabu Brno, kde jsou 3D tiskárny, lasery a další nástroje. Může pracovat na svých věcech, potkávat lidi ze startupů a space komunity a po stupně se dostávat do prostředí, kde vznikají skutečné kosmické projekty.

Máte pravdu, že ono je hodně těch brněnských institucí opravdu fyzicky blízko sebe.

V Technologickém parku je soustředěna i většina spaceových firem, inkubátor Evropské kosmické agentury, byznysové prostory – vše v těsné blízkosti VUT. K tomu přidejte drive a nadšení konkrétních lidí z JICu, jako jsou Petr Chládek, Tom Mejzlík nebo Soňa Baranová, kteří to mají nejen jako práci, ale i jako svou vlastní misi. Všechny tyto faktory dohromady vytváří unikátní prostředí, na které jsem jako Brňák opravdu hrdý.

Byl jste v dětství častým návštěvníkem brněnské hvězdárny?

Jasně, na hvězdárnu jsme chodili pořád, na exkurze i akce. Myslím, že to, co tam za posledních dvacet let udělal Jirka Dušek, je naprosto skvělý. Hvězdárna se neuvěřitelně proměnila, zmodernizovala a akce jako Festival planet přitáhnou každý rok tolik lidí, že to bere dech. A vlastně je v tom i pěkná symbolika – Vladimír Remek, první československý kosmonaut, na brněnskou hvězdárnu v dětství taky chodil, i když nebyl z Brna. A stejně tak Aleš Svoboda, náš budoucí první astronaut samostatné České republiky, je Brňák a taky tam trávil dětství. Takže zatím máme krásnou bilanci – všichni čeští astronauti chodili na brněnskou hvězdárnu. Myslím, že pokud chce někdo letět do vesmíru, motivace přestěhovat se do Brna je jednoznačná.

A otázka na závěr. Zdá se mi, že v posledních desetiletích se kosmický průmysl ubírá spíše směrem menších, techničtějších projektů než velkolepých misí, které by sledoval celý svět. Jaká je podle vás budoucnost cest do vesmíru?

Myslím si, že vesmír by měl zůstat místem, kde se nebojíme dělat i věci, které se na první pohled zdají šílené nebo nepraktické. Aerospace není jen o technologiích, vědě a přínosu pro Zemi – i když díky němu máme třeba GPS, mobilní telefony nebo přesnější předpověď počasí. To, že posíláme lidi na špičce řízeně vybuchující bomby, je vlastně naprostý bizár – ale přesně ten druh bizáru, který lidstvo posouvá dál. Potřebujeme mít svou frontier, nějakou hranici, kterou chceme překonat, jinak zůstaneme stát na místě. A právě vesmír v tomhle hraje zásadní roli.

A co bude těmi velkými, viditelnými kroky?

Věřím, že podobně jako dnes může skupina středoškoláků vyslat vlastní družici, bude brzy možné, aby i menší státy mohly bez problému poslat svého astronauta na oběžnou dráhu. To bude obrovsky inspirovat novou generaci vědců, inženýrů i snílků. A právě tahle inspirace je podle mě klíčová – protože technologie a objevování jsou to, co lidstvu dlouhodobě pomáhá růst a překonávat vlastní limity. Já osobně doufám, že se dožiju doby, kdy se lidé na Měsíc nevrátí jen proto, aby zapíchli vlajku, ale aby tam zůstali. Aby to byl další krok k Marsu… A k tomu, že se jako civilizace posuneme o kus dál. Protože věřím, že tohle okno máme právě teď. A je na nás, jestli ho dokážeme využít.