Robert Kružík
Dirigent musí umět vnímat víc věcí naráz
Soubor Janáčkovy opery NdB má od této sezony nového šéfdirigenta. Je jím Robert Kružík, který je naším kolegou již deset sezon. I když se dobře známe, přeci jen na prahu jeho nové funkce se našlo pár zvídavých otázek, tím spíš, že začátek sezony byl pro něj ve znamení pocty v podobě udělení prestižní Ceny Sira Charlese Mackerrase, kterou jednou za desetiletí získá dirigent mladší 40 let.
Máš za sebou náročnou sezonu a ta letošní nebude jiná. Měls v té minulé nějaký moment, kdy se ti během představení nebo koncertu zastavil dech a říkal sis: „A co bude dál?“
Díky bohu ne! Takové momenty se ale bohužel občas stávají. Ovšem musím říct, že tuto sezonu, a to klepu na dřevo, se to nestalo. Zažil jsem takovou situaci v minulosti, konkrétně v opeře Bohuslava Martinů Hry o Marii, to bude určitě šest nebo sedm let zpátky, kdy kvůli technické závadě nevyjela
kulisa a já jsem zvažoval, že budu muset představení přerušit. A jednou v baletním představení, kdy hrál sólista na klavír a ztratil se mi v notách, orchestr přestával hrát a nahoře tančili tanečníci… To jsou momenty, kdy má člověk pocit, že se čas zastavil a nekonečná chvíle trvá mnoho hodin. Ve výsledku se jedná třeba o pár vteřin, ale je to pár nekonečných vteřin, kdy si člověk opravdu říká, co bude dál a jestli to náhodou nebude muset zastavit. Což se mi naštěstí zatím nikdy nestalo!
Vrátím se s dovolením trošku časem zpět. Jestli si to dobře pamatuji, tvůj tatínek, maminka i bratr jsou houslisté. Ty si vlastně porušil rodinnou tradici, když jsi začal hrát na violoncello…
Ano, je to tak. Já jsem měl být už to normální dítě, dle slov mé maminky, které nepůjde hudební cestou. A protože mám ještě sestru, která je také houslistka, a v době, kdy jsem se narodil, už oba s mým bratrem směřovali na konzervatoř, tak se mi z každého sousedícího pokoje ozývaly housle. No, a já jsem měl být to normální dítě, které vystuduje a půjde dělat něco jiného než hudbu. Pak však zjistili, že držím rytmus a mám hudební sluch, a pojali nápad, že tedy hudba ano, ale houslí už bylo dost, a tak zkusíme violoncello. Takže jsem vlastně taková černá ovce rodiny.
Co ti dalo do vínku violoncello jako dirigentovi?
Myslím, že umění hrát na jakýkoliv nástroj je pro dirigenta velmi důležité. Teď samozřejmě záměrně opomíjím klavír, který není tak často součástí orchestru, ale který je základem pro každého dirigenta. Jakýkoliv nástroj, který dirigent ovládá, je přínosem. Jednak nástroji, na který hrajete, rozumíte daleko niterněji, a dalším důležitým aspektem je psychologie – člověk se, pokud sám je nebo
byl hráčem, dokáže vcítit do hráčovy psychiky. Což je pro dirigentské řemeslo důležité. Ale opravdu zásadní je mít hráčské vidění, o které je dirigent hrající pouze na klavír, co nikdy neseděl proti jinému dirigentovi a nehrál podle něj v orchestru na koncertě či na představení, trošku ochuzen.
Takže by se operní dirigenti správně měli naučit zpívat?
Zpěv je nejpřirozenější cesta, jak orchestru sdělit svou představu. Proto by dirigent měl umět i zpívat. Já se zpěvu tak nějak samozřejmě věnuji už od dětství. Asi díky rodinnému hudebnímu zázemí. Věnoval jsem se mu poté i na studiích, ale vždy jen okrajově. Nejprve na konzervatoři v Brně, poté na AMU v Praze, a nakonec i na zahraničním studijním pobytu ve švýcarském Curychu. Jako cellista jsem však zpěvní projev nepotřeboval. Hráč zpívá nástrojem, ale taktovka sama o sobě nezní a jediná možnost, jak orchestru něco předvést, pokud si nepůjčí nástroj, je to zazpívat. Zpěvu se tak rád věnuji stále. Teď jsem například nedávno zpíval roli Krušiny v koncertním provedení Prodané nevěsty ve Zlíně.
Ty se pohybuješ mezi světem symfonické hudby a hudby operní. Má své výhody, že stojíš tak rozkročen mezi oběma?
Rozhodně ano, protože ty dva světy jsou na jedné straně diametrálně rozdílné, ale na druhé straně velmi podobné a dají se tak z jednoho do druhého implementovat určité principy. V operním světě, kde je zkušební proces dlouhodobějšího rázu, a potom se jednotlivá představení hrají ve větších rozestupech, ať se jedná o operu či balet, se i kvůli délce těchto děl musím osobní přípravě věnovat delší čas. Člověk zde partituru studuje nejen čistě orchestrálně, ale také logicky ve spojení s vokální složkou. V symfonickém světě je jak osobní příprava, tak samotný zkušební proces dost jiný. Ale navzájem se krásně doplňují. U symfonického repertoáru se snažím inspirovat tím operním, stran zpěvnosti a frázovosti větších celků, tektonice apod. A naopak zase operní svět potřebuje trochu toho symfonického řádu a instrumentálního chápání jednotlivých zpěvních linek ve velkých ansámblech.
Pokud někdo viděl otevřené stránky partitury, tak zjistil, že těch řádků tam je opravdu nemálo. Věřím, že dirigenti ji musí znát do určité míry nazpaměť, ale stejně by mě zajímalo, jaké procento z té stránky během představení vidíš a vnímáš?
Samozřejmě co největší, jak to jde. Jsou kolegové, kteří mají fotografickou paměť, což je obrovská výhoda. Já ji však nemám, a tak se musím vše více učit dostávat do hlavy jinak. Je to velmi různé, jakým principem se člověk partituru naučí. Ale po určité době si každý najde svou cestu a zjistí, že mozek si opravdu ukládá mnoho, a i když se nejedná o učení se nazpaměť, to procento, které vlastně v paměti je praxí, dále roste. Vědět, co je na další straně partitury, je základ. Zkrátka mít partituru v hlavě, a ne hlavu v partituře.
Kolik máš takových partitur naskládaných v hlavě?
Udělal jsem si před pár lety takovou osobní bilanci, jen tak pro zajímavost a přehled, a došel jsem k tomu, že jsem za jednu sezonu, tj. 10 měsíců, nastudoval a provedl 220 partitur. Z toho bylo oper a baletů asi 15–20. Ty jsou na repertoáru, tudíž v hlavě. A to tak v hlavě, abych byl schopen s minimálním časem přípravy například zaskočit za ochořelého kolegu. V symfonickém repertoáru se
jedná o daleko vyšší číslo. Díla, která diriguji častěji, samozřejmě v hlavě zůstávají více. V mém případě se jedná převážně o český repertoár, Dvořákovy symfonie, Janáčkova díla, ale také světoví klasici, Mozart, Beethoven. Pokud se k těmto dílům vracím opětovně, tak už mi v hlavě zůstane velké procento. Takže bych řekl, že někde v šuplících v hlavě nosím okolo 50–60 děl.
To už začíná být celkem úctyhodný počet. Před několika málo měsíci ses stal šéfdirigentem Janáčkovy opery NdB. Co musí správný operní šéfdirigent umět? Co je nejdůležitější?
To ještě nevím, to teprve poznám. Osobně k tomu přistupuji tak, že tady v divadle nastupuji už svou jedenáctou sezonu, a tudíž mám za sebou od ledna 2016 deset let na pozici dirigenta opery. Z toho pramení, že ten soubor znám. Za deset let jsem poznal určité mechanismy, specifika daného operního souboru nebo symfonického orchestru, a jsem tím pádem méně nervózní, než kdybych přicházel do prostředí, které je mi neznámé, kde jsem pouze párkrát hostoval. Je to rozhodně výzva, ale není to zkrátka situace, kdy nevím, co mě čeká. Během toho desetiletého období jsem dostal hned zkraje, po roce a půl, možnost nastudovat svou první operní premiéru a od té doby jsem premiéroval každou sezonu jednu další operu. Samozřejmě budu více zodpovědný za hudební celek, za své kolegy, orchestr, sbor apod., ale po deseti letech působení si aspoň sám sobě říkám, že se pro mě osobně nic nemění.
V této sezoně tě čeká premiéra Smetanovy Čertovy stěny. V brněnském souboru ses se Smetanou potkal, a to přímo s jeho Libuší. Je tento velký český klasik tvoje srdeční záležitost?
Smetanovu hudbu mám velmi rád, mám-li být ale upřímný, Smetana je vždycky oříšek. Dobře totiž víme, že skládal dost klavíristicky, takže orchestrální stavba je celkem hutná, náročná pro mnohé hráče, zvláště pro hráče středních hlasů jako druhé housle a violy. Libuše byla takovým mým prubířským kamenem a já jsem se tenkrát rozhodoval, jestli to pro mě není brzo, protože to byla moje třetí premiéra. Bylo mi 28 a v souboru jsem tehdy působil teprve dva roky. Opravdu jsem tedy vážně zvažoval, jestli na tento titul už nastal vhodný čas. Ale byla to výzva a myslím, že jsme ji zvládli hezky. Čertova stěna je ještě jiný Smetana než Libuše nebo Prodaná nevěsta, Tajemství či Hubička. Je to jeho poslední dokončená opera a ta hudba je prostě nádherná. Budeme se snažit, aby vznikla opět krásná, a věřím, že i vtipná inscenace.
Dnes existuje nespočet nahrávek, ať oper nebo symfonických děl. Když něco studuješ, co je první? Otevřená partitura, nebo nahrávka?
Nikdy to není nahrávka, samozřejmě pokud člověk není nucen rychle rozhodnout třeba obsazení pěvců. Ale pro tvůrčí proces to nikdy není nahrávka, protože ta, ať člověk chce nebo ne, ovlivní vnímání díla. Takže vždycky je to u mne nejprve otevřená partitura, technické vypracování a zjištění zákulisních věcí, skladatelových motivací. A historických souvislostí. Až poté může nastat poslech a případná inspirace třeba z CD či si zajít na představení, pokud se hraje někde jinde.
Vždycky jsem si u tebe cenila, že jsi dirigent, který s námi v divadle absolvuje nastudování včetně většiny zkoušek na zkušebním jevišti. Jak moc je pro operního dirigenta důležité vědět, co se na jevišti děje?
Samozřejmě to je důležité. Dirigent, který není u tohoto procesu, se pak ochuzuje o možnost vložit do toho svůj názor a vést dialog s režisérem, zpěváky a vlastně i s hráči. Proto má být dirigent, jehož to je hudební nastudování, přítomen na co největším počtu zkoušek, od ansámblových, přes aranžovací, zkoušky orchestru, klavírní generálky, sedačky až k samotným finálním velkým zkouškám celého aparátu.
Ty sis ke světu symfonické hudby a operního divadla přidal ještě třetí krásný, ale úplně odlišný svět – svět letadel. Bereš si operu do letadla s sebou, nebo je to místo, kde naopak vládne ticho?
Svět letadel je něco, k čemu jsem se dostal asi před rokem a půl. A jedna z věcí, proč mě to tak baví, je, že zde člověk nemůže mít v hlavě nic jiného než být v daný okamžik na daném místě. Nemůžete tam myslet na nic jiného, protože i když se jedná o nádherný sport, nádherný koníček, tak je zároveň ale trochu nebezpečný. Pokud by v letadle člověk začal uvažovat nad jinými věcmi a zamyslel se, tak může pochybit, a to by mohlo mít fatální následky. Já jsem jako dítě z muzikantské rodiny nezažil jinou cestu než hudební a až ve 33 letech, v Kristových letech, jsem našel svět, který je úplně jiný a který je mi zároveň obrovsky blízký. Ten kontrast s tím, co celý život dělám, je asi důvod, proč mě to tak baví.
Vzal sis něco z létání do opery?
Asi si zatím beru spíš z opery a hudebního světa, aspoň tak to říká můj instruktor, bývalý člen sboru opery NdB Vráťa Daněk. Prý je poznat, že jsem dirigent, v tom smyslu, že jsem zvyklý vyhodnocovat a řešit v hlavě více věcí naráz. A musím mu dát za pravdu, že člověk je schopen za dirigentským pultem vnímat čtyři, pět, šest věcíí naráz. Je to pro dirigenta nutnost, kterou jsem si musel vypěstovat. U létání to je taky nutné, takže zatím spíš beru logicky zkušenosti z předchozího života do toho současného leteckého.