Nadace
BJP Foundation

Boj a vůle vyhrát. To je svět Jiřího „BJP“ Procházky – a on by ho za nic nevyměnil. Ale právě tento svět mu dal něco, co přesahuje jakýkoli pás nebo vítězství: platformu, ze které může měnit životy jiných. Když po jednom ze svých zápasů v UFC 311 vzal mikrofon a s oholenou hlavou na podporu své onkologicky nemocné fanynky Ashley slíbil milion korun onkologicky nemocným dětem, neodvrátil se od bojovníka v sobě. Potvrdil ho.
Šéf UFC Dana White to slyšel na vlastní uši – a okamžitě přihodil dalších 50 tisíc dolarů. Milion se více než zdvojnásobil. Tohle je DNA Nadace BJP Foundation. Síla, která nezůstává v oktagonu, ale jde dál – k těm, kteří svůj nejtěžší zápas bojují na místech, kam kamery nemíří.

U jednoho stolu se sešli tři lidé, jejichž světy by na první pohled nemohly být vzdálenější. A přesto je spojuje totéž.

Mgr. Jiří „BJP“ Procházka nepotřebuje dlouhé představování – jeho jméno zná každý, kdo někdy sledoval UFC. Bývalý šampion v polotěžké váze, jeden z nejlepších bojovníků světa a člověk, pro kterého je ring stejně přirozeným prostředím jako pomoc těm, kteří ji potřebují. Zakladatel a tvář Nadace BJP Foundation.

JUDr. Alice Šimůnková Tobiášová stojí za chodem nadace jako její ředitelka – žena, která dobře ví, jak proměnit velká gesta v konkrétní pomoc. S Jiřím ji pojí nejen Nadace BJP Foundation, ale i společná spolupráce v charitě při zápasech MMA v Brně, kde spolu s moderátorkou rozhovoru, Janou Paludovou, pomáhali dlouho předtím, než nadace vůbec vznikla.

Prof. Pavel Šlampa je přednostou Kliniky radiační onkologie a člověk, který denně čelí tomu nejtvrdšímu zápasu ze všech – boji dětí s onkologickým onemocněním. Nadace BJP Foundation s jeho klinikou pravidelně spolupracuje a její podpora má pro pacienty i personál zcela konkrétní, hmatatelný dopad.

Jiří, vy jste začal pomáhat nemocným dětem v době, kdy vás v Česku znal málokdo. Co vás k tomu přivedlo? Byl to konkrétní moment, nebo něco, co jste v sobě nosil odjakživa?

Pomoc vyplynula přirozeně z celé mé předchozí cesty a vlastní podobu pod touto značkou dostala po mém vstupu do UFC. Ještě před tím jsme pomáhali přes nadaci Pro dětský smích, kterou vedla Alice Tobiášová. Pamatuji si, že na galavečerech boxu spolupracovala s mým trenérem Martinem Karaivanovem, a tam jsem začal pomáhat konkrétním nemocným dětem nebo potřebám kliniky dětské neurologie a onkologie. Potom dlouho žádná akce nebyla a já cítil intenzivní potřebu dávat něco nazpět. Tak jsem se s Alicí spojil a vymysleli jsme, že založíme vlastní nadaci, která bude pomáhat na potřebných místech. První nastavení bylo, že já budu tváří nadace a ona ředitelkou, ale pro mě ta „tvář“ neznamená, že nebudu sám aktivní. Rozhodli jsme se využít všechny naše zkušenosti a okruhy známých k tomu, abychom mohli pomáhat na potřebných místech. Často jsem si uvědomoval, že člověk by ze všeho, co dostal, co má, z jakéhokoliv přebytku, měl dávat něco nazpět. Tam, kde to je podle něj potřeba.

Alice, vy jste Jiřího poznala ještě v éře, kdy nebyl hvězdou UFC. Jak na vás působil a co jste si říkala o tom, že s vaší tehdejší nadací chtěl pomáhat nemocným dětem?

Psal se rok 2013, já jsem zrovna začínala s pomocí dětem neurologicky a onkologicky nemocným skrze Nadační fond Pro dětský smích, a díky mým milým kamarádkám jsem se ocitla na prvním galavečeru v brněnském Bobycentru. Byla to krásná, zhruba pětiletá spolupráce, která každým ročníkem pomohla buď konkrétnímu oddělení, nebo jednotlivému děťátku.
Na těchto večerech jsem potkala Jiřího Procházku. Už tehdy na mě působil jako mimořádně cílevědomý a samozřejmě sportovně nadaný mladý muž. Pamatuji si ale hlavně jeho upřímnou vůli pomáhat. Když jsme tenkrát potřebovali podpořit nemocnici, Jiří se rád zapojoval a společně se svými trenéry do nemocnic docházel.
Musím říct, že zdaleka nebyl sám. Mnoho lidí nám nezištně pomáhalo – ať už to byly maminky, které vypomáhaly s tombolou, nebo známé osobnosti, které přijely galavečer podpořit. Vzpomínám například na nezapomenutelnou Simonu Stašovou, Radima Fialu nebo Evičku Decastelo. Všem nám tehdy šlo o jediné – udělat radost dětem, které to opravdu potřebovaly.

Jiří, v Brně jste spolupracoval s Nadačním fondem Pro dětský smích, navštěvoval děti v nemocnicích, vybízel diváky na galavečerech MMA k pomoci. Jak na to lidé reagovali? Prostředí bojových sportů a charita – to není úplně obvyklá kombinace...

V dřívějších dobách jsem se s tím mnohokrát setkával, že lidé reagovali s údivem na spojení podpory nadace a bojových sportů. Ale za tu dobu, co se všemu kolem konkrétní pomoci věnuji s Nadací BJP Foundation, je to úplně minimální. A myslím, že je to především díky tomu, že se snažíme prezentovat opravdu jako nadace, která chce měnit zaběhnutý trend pohledu na to, co nadace vlastně je. Chceme dělat nadacím to nejlepší jméno, je to pro nás meta stejně tak, jako poctivá každodenní práce.

Alice, Jiří vás požádal, abyste jeho nadaci vedla. Co jste si řekla, když jste tu nabídku dostala?

Jiří mě oslovil v době, kdy jsem upřímně chtěla s pomocí druhým skončit a předat pomyslnou štafetu dál, někomu mladšímu. Když si člověk prochází složitějším životním obdobím, už prostě nemá kapacity na to, aby pomáhal ostatním, aniž by zanedbával sám sebe.
A právě tehdy mě Jiří navštívil společně se svým týmem a nabídl mi, abych se stala ředitelkou jeho nové nadace. Řekl mi, že mi věří a že by rád v pomoci pokračoval právě se mnou. Tehdy jsem si uvědomila, že je to nejen krásné gesto, ale především obrovský závazek. Věděla jsem, že ho prostě nemůžu zklamat – a tak jsem tu nabídku s radostí přijala.
Dodnes mi to dodává sílu. Hlavně díky tomu, že dnes kolem sebe mám tým mladších kolegů, kteří jsou neuvěřitelně nápomocní a táhnou za jeden provaz. Tahle práce je zkrátka moje životní poslání – a hlavně obrovská radost.

Alice, co bylo nejtěžší v prvním roce fungování nadace?

Každý projekt, který zrovna začíná, má své porodní bolesti – a my jsme nebyli výjimkou. Neziskových organizací jsou v České republice desítky tisíc a naším úkolem bylo ukázat okolí, že právě my chceme charitu dělat dobře, a především poctivě.
Dalším aspektem, který nám zpočátku práci komplikoval, bylo to, že zastupujeme osobnost MMA světového formátu. Řada lidí totiž tento sport neuznává, a to se přirozeně promítalo i do vnímání naší nadace. Museli jsme překonávat předsudky a dokazovat, že naše pomoc je myšlena upřímně.
Za dobu našeho působení se to naštěstí podařilo. Okolí dnes už chápe, kým Jiří doopravdy je – vnímá jeho osobnost, jeho výjimečné nastavení a hlavně to, že jeho vůle pomáhat druhým je naprosto upřímná.

Pane profesore, vy vedete Kliniku radiační onkologie Masarykova onkologického ústavu. Jak se do vašeho profesního života dostala Nadace BJP Foundation?

První kontakty Nadace BJP Foundation s naší klinikou byly prostřednictvím paní Alice Šimůnkové Tobiášové, s níž jsem se seznámil už dříve na některé společenské akci. Společně jsme měli v plánu více akcí na podporu onkologických pacientů, především dětí s nádory. Nakonec paní Alice získala pro svou ušlechtilou myšlenku Jirku Procházku. Upřímně jsem původně ani nepředpokládal, že slavný sportovec-bojovník se nadchne pro tyto podpůrné akce. Nicméně jsem časem pochopil Jirkovu filozofii a navíc já, i jako bývalý amatérský sportovec, jsem byl velice rád za jeho přístup k charitativní činnosti. To se v mém sportovním mládí, i když jsem hrával fotbal na vyšší úrovni, moc „nenosilo“.

Co konkrétně nadace pro vaši kliniku znamená? Co se díky ní na klinice podařilo zrealizovat?

Na Klinice radiační onkologie Masarykova onkologického ústavu byly využity prostředky z Nadace BJP Foundation k zakoupení speciálních fixačních masek a podložek pro ozařované děti. Část prostředků byla určena i na speciální magnetické cívky pro vyšetření magnetickou rezonancí při plánování radioterapie, zvláště u nádorů mozku. Ty jsou po hematologických malignitách druhými nejčastějšími nádory dětí.
Také jsme z prostředků Nadace financovali speciální edukační materiály pro ozařované děti.
A samozřejmě prostředky z Nadace BJP Foundation byly využity i na pořízení dárků pro děti, které k nám přichází na léčbu denně i po dobu 6 týdnů a při každém ozáření dostanou nějaký dáreček. To hodně zlepší komunikaci mezi naším personálem a dítětem s rodiči.
V současné době budujeme z prostředků Nadace BJP Foundation venkovní relaxační zónu za ozařovnami jak pro děti a rodiče, tak dospělé pacienty.

Na vaší klinice se ozařují i dětští pacienti. Jak na ně působí, když vědí, že za podporou stojí šampion UFC?

Každá návštěva Jirky Procházky, a bylo jich více především před Vánocemi, znamenala pro ozařované děti určitě obrovský stimul bojovat se svou nemocí. A nejen pro děti, v čekárnách byli při jeho návštěvách přítomni i dospělí pacienti, kteří byli nesmírně rádi za jeho povzbudivá slova. Při jedné z jeho návštěv dokonce zcela improvizovaně vznikla krásná beseda s hospitalizovanými pacienty na našem lůžkovém oddělení.

Jiří, vy jste v USA veřejně přislíbil po jednom z úspěšných zápasů dar MOÚ 1 milion korun. Dana White, šéf UFC, reagoval a přidal podobnou částku v dolarech. Jak ten moment probíhal? Čekal jste to?

Vůbec ne. Ani mě nenapadlo, že by něco takového udělal. Bylo to nádherné gesto, které prostě přišlo v tu chvíli úplně spontánně. Vážím si toho a dodnes si myslím, že něco takového se v UFC nestalo, nebo možná ojediněle.

Jiří se ptá prof. Šlampy:
Pane profesore, vy jste lékař, já zápasník v MMA. Oba se snažíme bojovat – jen každý jinak. Vnímáte tu paralelu?

Já jsem byl odjakživa taky bojovník, zajisté v tom jiném slova smyslu. Vždycky jsem se snažil prosadit novinky naší medicíny do praxe. Takže v současné době je naše klinika „vlajkovou lodí“ české radioterapie, největší a kvalitativně na celosvětové úrovni.

A co byste potřeboval od společnosti nejvíc, aby vaše práce byla snazší?

Určitě méně administrativy, kvalitní přístroje za přiměřené celosvětové ceny.

Existuje příběh konkrétního dítěte nebo rodiny, který vás každého osobně nejvíc zasáhl?

Prof. Šlampa: Od roku 1988 jsem se podílel na léčbě asi 1200 dětí s nádory, vedu si svou statistiku. Nejvíc ovšem vzpomínám na případ dvou sester – dvojčat, na začátku devadesátých let. Obě onemocněly zhoubným nádorem obou očí, retinoblastomem. V té době se na celém světě tento nádor léčil odstraněním očního bulbu. My jsme zkusili ozáření se snahou o aspoň částečnou záchranu zraku. Nepovedlo se.

Alice Šimůnková Tobiášová: Samozřejmě že existují příběhy, které mi utkvěly v paměti. Za téměř patnáct let v neziskové oblasti se jich nahromadilo opravdu hodně. Dodnes jsem například v kontaktu s rodiči, kterým jsem pomáhala před deseti nebo dvanácti lety – píší mi, jak se diagnózy jejich dětí vyvíjejí, a to je něco, čeho si nesmírně vážím.
Zároveň musím otevřít i to těžší téma – úmrtí dětí, o kterých víme. I tyto okamžiky k té práci patří a člověk je nese vždycky s sebou. Právě proto u nás pomoc nikdy není náhodná. U větších projektů nerozhoduji sama, kam peníze poputují. Vždy se obracíme na přednosty klinik a ptáme se, které děti by doporučili nebo vybrali. Vše máme prověřené, aby tíha zodpovědnosti nespočívala jen na mně.
Největší radost mám tehdy, když vidíme, že se díky našim penězům zdravotní stav dítěte posune k lepšímu, nebo když můžeme usnadnit práci lékařů – třeba zakoupením vybavení, které zlepšuje kvalitu léčby. To pak, jak s oblibou říkám a píšu, má smysl.

Pane profesore, vnímáte, že charitativní aktivity, jako ty od Nadace BJP Foundation mění, i atmosféru na pracovišti? Že to dodává sílu nejen pacientům, ale i personálu?

No, u nás na ozařovnách pracují především ženy, a proto návštěva Jirky na ozařovnách, společná focení, vždy znamená vzpruhu i pro personál a určitě sníží riziko i tzv. vyhoření.

Jiří, kam chcete nadaci posunout? Máte sen, který zatím není naplněný?

Díkybohu, že můžu říct, že se nám v nadaci daří v rozsahu pomoci i díky posouvání met částek, které do ní jdou. A já jen doufám a věřím, že to půjde tímto způsobem dál. Nějaké extra ambice nemám, spíš tomu nechávám přirozený průběh, protože věřím odborníkům, se kterými spolupracuji. 

Alice, jaké máte plány pro nadaci v nejbližších letech? Je něco, co byste chtěla změnit nebo rozšířit?

Jsem ve vší pokoře spokojená s tím, co se nám daří, ale rozhodně neusínáme na vavřínech. Do budoucna bych chtěla v našem působení pokračovat a posouvat například naše benefiční koncerty blíž k širší veřejnosti. Naším cílem je, aby jméno Jiřího Procházky bylo stále silněji spojováno právě s pomocí druhým – protože to je to, co k němu neodmyslitelně patří.
A dovolte mi, abych na závěr řekla i něco osobního. Jiřímu ze srdce přeji hodně štěstí a sil – nejen v jeho profesionálním sportovním životě, ale i v tom soukromém. Ať se mu daří ve všem, co si usmyslí.

Pane profesore, co by pro vaše pacienty znamenalo, kdyby takových nadací bylo víc?

Myslím, že se asi nedočkáme v blízké budoucnosti, jako v USA, že celé kliniky vystaví jeden sponzor. Ale bude-li více nadací podporujících léčbu onkologických pacientů, vývoj nových léků a přístrojů, pak budeme moci významně zkvalitnit léčbu a péči o nemocné s nádory. Stále máme nedostatek třeba podpůrného personálu, tedy ošetřovatelek, administrativních pracovnic apod. Na tato místa prostě nejsou „tabulkové počty“ na úrovni vyspělých států.

Kdybych se vás za deset let zeptala na tenhle rozhovor – co byste chtěli, aby se od té doby změnilo?

Jiří Procházka: To, co řešíme stále, jsou především dvě věci: přístup a pomoc tam, kde je to aktuálně třeba, a ta druhá je prevence. Chceme dělat kroky k tomu, abychom prostřednictvím nadace mohli dělat osvětu nejlépe už na základních školách, abychom pomocí prevence nemuseli v budoucnu třeba někoho zachraňovat. V prevenci u mladých lidí a děcek vidím velký potenciál a když se dobře podchytí, zajišťuje zdravější národ, který se nebude muset v budoucnu tahat z velkých problémů, ale půjde dopředu vyzbrojený zdravím a psychickou odolností.

Alice Šimůnková Tobiášová: Kdybychom se za deset let bavily znovu, přála bych si, aby se nadace stala pevnou a respektovanou součástí české charitativní scény. Aby pomoc, kterou rozdáváme, byla ještě cílenější, ještě účinnější – a abychom díky podpoře veřejnosti mohli pomáhat ve větším měřítku.
Ale hlavně bych si přála, abychom za těch deset let stáli u spousty konkrétních příběhů s dobrým koncem. U dětí, které se uzdravily. U oddělení, která se díky nám posunula dál. A u rodičů, kteří v těžkých chvílích věděli, že na to nejsou sami.
Až se za deset let ohlédnu, chci vidět, že jsme neztratili lidskost, že jsme zůstali poctiví a že jméno Jiřího Procházky je synonymem pro pomoc, která má opravdový smysl. To by byla ta nejkrásnější změna.

Prof. Šlampa: Tak za těch deset let, což je opravdu krátká doba, by se mělo pokračovat v osvětě naší populace, stran preventivních akcí. Sám jsem překvapen, jak se významně snížil počet pokročilých nádorů děložního čípku za posledních dvacet let vlivem preventivních vyšetření a vakcinace. Skeptickým pohledem – univerzální lék na nádory se asi nenajde; ale kdo ví?