Marie Tomanová:
Nejúspěšnější česká fotografka současnosti
Po dokončení studia malby na FAVU VUT v Brně jste odjela do USA a chtěla jste se živit jako au pair. Tam na vás výstava zesnulé mladé fotografky Francesky Woodmanové zapůsobila tak, že jste začala navštěvovat kurz fotografie a začala jste si, jako ona, psát deník. Co vás na jejích fotkách tak zaujalo, že jste se rozhodla změnit své původní plány?
Já si deník ve skutečnosti psala už od nepaměti, jak v Česku, tak v USA – vlastně obzvlášť v USA. Byl to pro mě způsob, jak zpracovávat své pocity – pobyt v zahraničí, osamělost, zmatek, ale také nadšení a vášeň, tak nějak úplně všechno. Do deníků jsem také kreslila. Mnohokrát mě i napadlo, že bych vydala knihu, která bude s mými deníky nějak spojená. Nedávno jsem dostala jako dárek Koudelkovu knihu Deníky, jejíž design mělo na starost Studio Najbrt, a velmi se jim to povedlo. Problematické pro mě zatím bylo právě to, jak takovouto knihu zpracovat, spíše než na ni mít dostatek materiálů. Abych se vrátila k vaší otázce o Woodmanové – její výstava, na které jsem byla v Guggenheimově muzeu, obsahovala jak deníky, tak fotografie, a právě deníky mi tehdy byly možná ještě bližší než fotografie.
Vaše jméno se poslední tři roky objevuje napříč různými médii. Poskytla jste nespočet rozhovorů, naprosto dominujete na titulních stránkách prestižních časopisů, billboardy s vašimi fotografiemi září v New Yorku. Zažila jste nějaký zlomový okamžik, kdy vás napadlo, že jakožto „dívce z Mikulova“ se vám daří opravdu dobře?
Vzpomínám si, když mě poprvé publikovali v časopise i-D. Bylo to něco, co jsem chtěla tak dlouho, že jsem prostě nemohla uvěřit, že se to děje. Ale opravdu se to stalo. To, co mě však doopravdy zarazilo, bylo, že po té prvotní chvíli vzrušení se ve skutečnosti nic nezměnilo – tím mám na mysli to, že jsem si představovala, jak mě takový úspěch promění, ale nic takového se nestalo. Cítila jsem se kvůli tomu tak trochu provinile. Byla jsem z toho totiž tak nadšená, myslela jsem, že se bude jednat o velký zlom. Pak jsem si ale uvědomila, že se jedná spíš o spoustu malých kroků. Ačkoli jsou konečné výsledky velmi příjemnou součástí života, to, co je pro mě důležité a co mi dělá radost, je právě ta cesta, která k nim vede.
Na vaší brněnské výstavě v Galerii Off Format mě velmi upoutala projekce starších fotografií z doby vašeho studia na FAVU. Bylo to skoro jako prohlížení rodinného alba někoho, koho dobře znám. Napadlo mě, jestli tento pocit blízkosti byl částečně způsoben tím, že jsme tady v menších městech všichni žili v podobných realitách. Liší se vnímání fotografií z rodného města mezi Čechy ve srovnání například s USA nebo Japonskem?
Tahle otázka a myšlenka se mi velmi líbí, ale nevím, jestli na ni mohu odpovědět, protože nemám zkušenosti s fotografiemi rodných měst z USA nebo Japonska. Co ale vím, je, že lidé interpretují fotografie odlišně a že každý člověk do toho vkládá sám sebe, ať už fotografie sám pořizuje, prohlíží si je nebo s nimi pociťuje nějakou sounáležitost. Roland Barthes vydal pěknou malou knížku s názvem Camera Lucida, ve které mluví o tom, že každá fotografie musí mít punctum – a v souvislosti s tím hovoří nejprve o rodinných fotografiích. Fotografie domova a rodiny v sobě nesou určitou intimitu, je na nich něco výjimečného – možná proto jsou právě tyto fotky ty nejdůležitější, protože zobrazují milované osoby. Nenosívali je lidé s sebou v peněženkách? Já v peněžence pořád nosím fotku svojí maminky...
Vaše třetí kniha, It Was Once My Universe, znázorňuje váš návrat do Mikulova po 8 letech v New Yorku. Zaujala mě jedna z fotek v knize – autoportrét vás samotné doma, v původním pokojíčku a v oblečení, které tam celou tu dobu zůstalo. Skoro jako byste se chtěla vrátit v čase nebo k pocitům z té doby...?
To je přesně ono. Byl to návrat do minulosti, ale také dokumentace určité vzdálenosti mezi mým tehdejším a současným já. Nebylo to tak, že bych se do té doby chtěla přímo navrátit, ale chtěla jsem zažít podobné pocity domova a blízkosti, pocity mladé dívky v jejím pokoji. Co mě ale opravdu znepokojilo, byl fakt, že jsem nic takového nepociťovala – cítila jsem, že tam nepasuji, podobně jako mi už nepasovalo moje staré oblečení. Velikostně mi sedělo, pořád jsem si je mohla obléknout, ale už nepasovalo mně samotné, tomu, kým teď jsem. A právě to oblečení je velmi klíčovým aspektem tohoto projektu. Když jsem žila v Česku, oblečení pro mě tehdy bylo tak důležité, pro moje tehdejší umělecké já, než jsem odcestovala do Spojených států. Během té doby, co jsem pobývala v Mikulově, jsem nosila převážně oblečení z té doby. Snažila jsem se do něj znovu napasovat a zkoušela jsem, jestli mi ještě sedí moje tehdejší osobnost.
Na fotkách z Mikulova „tehdy“ a „poté“ jdete hodně s kůží na trh, odhalujete svůj vnitřní svět. Měla jste někdy zpětně pocit, že to bylo příliš osobní, nebo vám to naopak v něčem pomohlo?
Vždycky jsem byla docela transparentní v tom, kým jsem. Takže příliš osobní věci mi ve skutečnosti problém nedělají. Obávala jsem se ale, jak se ohledně knížky bude cítit moje rodina, nebo ohledně dokumentu, který má brzy vyjít.
Autoportrétu se věnujete delší dobu a v USA jste začala fotografovat mladé Američany, některé dokonce dlouhodobě. Série Young American upoutala pozornost celého světa. V jednom z rozhovorů jste zmínila, že v těchto lidech vidíte budoucnost Ameriky, že je to jiná tvář, než jakou prezentoval Donald Trump. Jak na toto tvrzení nahlížíte s odstupem, když je teď reálně možné, že se po pauze znovu stane prezidentem?
S tím tvrzením pořád naprosto souhlasím a stále mě děsí myšlenka moci a útlaku.
Od dokumentárního portrétování jste se díky velkému zájmu o vaši práci dostala k módní fotografii. Fotografovala jste pro významné značky, které udávají trendy, například Louis Vuitton, Nike, Gucci... Mě však ohromilo, že na vašich fotografiích jsou modelové a modelky, tedy lidé, na prvním místě. Popírá to určitým způsobem jakési dlouholeté dogma módních značek, pro které je jejich umělecký produkt ve fotografii prvořadý?
Vztah mezi fotografií jakožto komerční záležitostí a fotografií coby „uměním“ je velmi často předmětem diskuze. James Turrell nedávno zhotovil umělecká díla pro hotelové středisko a pro elitní soukromou školu, a přesto jeho práce není spojována s komerčním světem stejným způsobem, jakým by byla fotografie. Je to zajímavé, že?
Jak se vám tedy podařilo realizovat svou vizi v komerční módní fotografii?
Moje vize je moje vize, je to to, co umím nejlépe. Obecně za mnou lidé přicházejí, protože mají zájem právě o tuto vizi. V současné době přemýšlím o tom, jak lze moji vizi promítnout do spíše časově založených médií, jako jsou filmy. Je to pro mě nový směr a jsem z něj velmi nadšená, protože mě právě přibrali do týmu jako režisérku v agentuře Chelsea sídlící v New Yorku a Londýně.
V New Yorku už nějakou dobu máte vlastní studio. Jsou v něm vaše fotografie spíše spontánní, nebo více přemýšlíte o jejich aranžmá?
O projektech často přemýšlím předem, ale v okamžiku, kdy dosáhnu toho, co jsem měla v plánu, nechávám věci podle dané situace dál plynout – je v tom určité kouzlo.
Máte pestré portfolio uměleckých aktivit, věnujete se tvorbě videí, kurátorství, instalacím, performancím... co vás baví nejvíc?
Baví mě zejména tvůrčí proces – ať už to znamená cokoli. Mám velmi ráda lidi, ráda s nimi hledám společnou notu a užívám si společnou tvorbu.
Objevuje se na vašem seznamu aktivit někdy také malba, kterou jste původně vystudovala?
Věnuji se i malbě, ale není to snadné. Nevím, jestli je to kvůli malbě samotné nebo kvůli pocitům, které ve mně proces malby vytahuje z minulosti. V malířských studiích, ve kterých jsem se učila, neexistovalo žádné konstruktivní mentorství či vedení, podpora, ani kritika a myslím, že to ve mně zanechalo jizvy. Nebo přinejmenším pochybnosti o sobě samotné a určitou nejistotu. To jsou věci, které musím při malbě překonávat. Ale maluji. A možná se letos v září něco objeví na mé nadcházející sólo výstavě v New Yorku... Uvidíme.
Na co se nejvíce těšíte v blízké budoucnosti?
Je toho hodně – miluji cestování a čeká mě několik projektů po celém světě. Budu se účastnit skupinové show v Lisabonu. Z jeho návštěvy jsem naprosto nadšená. Poté se chystám odcestovat do Tokia, kde zahájíme obrovský projekt s obchodním centrem Isetan. Projekt je inspirován mou nejnovější sérií 5 East Broadway a bude zahrnovat samostatnou výstavu, módní kolekci, zin a krátký film, který budeme promítat na velké venkovní obrazovce v Shinjuku. Na to se opravdu velmi těším. Později v létě také budu natáčet nový projekt na jihu Francie.
Ale když se to vezme kolem a kolem, nejvíc se těším na to, jak si bude přes léto moje štěně užívat dovádění v trávě v Mikulově a jestli se odváží zaplavat si v lomu. Potom také na rajčata z maminčiny zahrádky a na trávení času s rodinou... Všechny ty drobnosti, díky kterým je život tak výjimečný.