Doteky
Liběny Rochové

Dělat rozhovor s Liběnou Rochovou je velká čest, ale popravdě, není to vůbec jednoduché. Její tvorba, myšlení a vize jsou natolik konzistentní a koncepční, že je těžké najít otázky, které nebyly v minulosti zodpovězeny a probrány. Kdo Liběnu Rochovou skutečně zná, ví, že pravý koncert jejích myšlenek začíná ve chvíli, kdy se noří do práce a tvoří. Pozorovat ji v dialogu s látkou u krejčovské panny je jako poslouchat symfonii. Tady netřeba klást otázky. Najednou je vám jasné, že v jednoduchosti je krása. Ale že není zdaleka jednoduché se k ní dobrat. A že skuteční mistři nemusejí mluvit, aby světu sdělili své vize.
My ovšem důvod k rozhovoru máme velkolepý – retrospektivní výstavu v UMPRUM Moravské galerie. Liběna Rochová: Doteky. 

Mít vlastní retrospektivní výstavu – je to víc radost nebo potěšení?

Určitě potěšení, moje ego jásá (smích). Ale vážně, velmi si vážím toho, že mi Moravská galerie pořádá výstavu, která, troufám si říct, nemá v našich zeměpisných šířkách obdoby. Pracujeme na ní více než rok. V době covidu jsem věnovala Moravské galerii modely a kolekce za několik milionů korun a těší mě, že nezůstanou jen v depozitářích. Ředitel galerie Jan Press je velmi osvícený člověk a kromě toho, že mi nabídl uspořádat výstavu, dovolil mi i sestavit si externí tým, který na výstavě spolupracuje. Obklopila jsem se za roky lidmi, kterým věřím
a se kterými mě spojuje víc než jen práce. Takže výstava je obrovské potěšení, ale i radost. Protože moje tvorba vychází ze mě.

Expozice je rozdělena do sedmi sálů a zahrnuje průřez celou tvojí tvorbou. Jeden ze sálů jsme se rozhodli věnovat kolekcím, které vznikly na podporu Nadace Debra a pacientů s nemocí motýlích křídel. Kde se vzal nápad pomáhat a spojit síly s Lukášem Musilem?

Kolekce, které vznikly pro Nadaci Debra, si zaslouží speciální místo a prostor, protože patří k mým nejoblíbenějším. Vedle výtvarného obsahu daly mojí práci i další rozměr. A nejde jen o peníze, které naše společná práce s Lukášem Debře přinesla, daleko důležitější je osvěta a povědomí o nemoci motýlích křídel, které se nám daří šířit. A co se týče Lukáše, asi nikdy už se nebude opakovat souznění, které jsem zažila při tvorbě kolekcí – komerční NADOTEK a výtvarné DOTEKY I. + II.
Roky jsem se přátelila s rodinou Olgy Joklové, která trpěla nejhorším stadiem nemoci motýlích křídel a která jí bohužel v pouhých třiceti letech věku podlehla. Jednou mi její maminka vyprávěla, že za Oluš jezdí nějaký umělec a že je jí velkou oporou. Přemýšlela jsem, jak bych mohla pomoci nejen Olze, ale všem lidem s podobným postižením. Chtěla jsem vytvořit komerční kolekci, jejíž výtěžek by šel na konto Debry, a hledala jsem někoho, s kým bych mohla spolupracovat. Napadlo mě oslovit Lukáše a použít jeho skici jako vzor pro tisk na látku. Připravila jsem asi 12 papírových střihů a poprosila Lukáše, aby je pokreslil. Když rozložil u mě v ateliéru pomalované „andílky“, věděla jsem, že jsme u zrodu něčeho výjimečného…, že nemůžeme kresby na drahé látky tisknout, ale že ušité modely musí Lukáš pomalovat. Bylo to autentické a velmi silné. Dodnes mám husí kůži.

Kde se u tebe poprvé objevila potřeba dialogu módy s uměním?

Maminka byla herečka, takže jsem od dětství byla konfrontována s divadlem a chtěla jsem dělat divadelní kostýmy. Bohužel v době, kdy jsem šla studovat, se tento obor neotvíral, zato oděvní výtvarnictví ano. Přiznávám, že jsem tím trochu pohrdala, chtěla jsem studovat etnografii, nechtěla jsem patřit do škatulky módní designérka. Ale odmala jsem si malovala, dělala koláže a při studiu mě oděv začal skutečně zajímat. Došlo mi, že by to mohl být můj jazyk, můj způsob vyjadřování. Ale také jsem bytostně věděla, že chci dělat jiné oděvy než ty, co jsou k vidění na ulici nebo v časopisech. Že nechci sledovat trendy ani šít plesové šaty podle vystřižených obrázků. Že moje cesta je alternativní oděvní objekt. Že ze mě nebude ani malířka ani sochařka, že moje vyjadřování je někde mezi užitým a výtvarným uměním.

Pro retrospektivní výstavu jsme vybrali přes sto dvacet modelů a záměrně je neprezentujeme lineárně podle data vzniku, ale snažíme se akcentovat spíše jejich tvary, materiály a barvy. Je až neuvěřitelné, jak vedle sebe fungují modely, které dělí třicet čtyřicet let. Jak se ti dařilo tvořit za železnou oponou módu srovnatelnou se západní produkcí?

Jednou, ještě za komunismu, jsem si postěžovala Elisabeth Laengle (která mj. stála u zrodu značky Helmut Lang – pozn. autorky), že cítím omezení tvořit v ČR, cítím jisté nepochopení. Dělala jsem Fashion Art, ve světě legitimní disciplínu, u nás však na okraji zájmu. Elisabeth mi dala jednu z nejzásadnějších rad mého života. Je to tvoje cesta, tvé výtvarné vyjádření. Nežiješ sice ve svobodné zemi, ale díky výtvarnému umění a módě se můžeš svobodně vyjadřovat. Dělej věci, jak je cítíš. Oblékej svobodomyslné lidi, byť jich bude jen pár. Tehdy jsme pochopila, že je jenom na mně, kudy se moje cesta bude ubírat. A také, jaký je rozdíl mezi haute couture a ready-to-wear. Že si můžu tvořit svoje fantazie, a pak je převést do nositelných modelů. Od té doby jsem poslouchala jen sama sebe. A to se mi vyplatilo. I později, v devadesátých letech, kdy mě nahlodávaly myšlenky, že bych měla začít podnikat, jsem si uvědomila, že nejsem a nechci být byznysmenka a že důležitější než peníze je pro mě moje tvůrčí svoboda.

Vystavené modely pocházejí ze sbírek Moravské galerie, Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, Moravského zemského muzea v Brně a Muzea Kampa, ale také ze soukromých sbírek, respektive jsou zapůjčené od tvých zákaznic. Několik modelů poskytla i tvoje dlouholetá klientka Lucie Bílá. Jak moc je pro tebe důležitá zakázková tvorba?

Velmi, ale než vysvětlím proč, je důležité uvést jistý kontext. V roce 1991 jsem dostala pozvání na prestižní mezinárodní veletrh Collection Premiere Düsseldorf. Dokonce mě k mému velkému překvapení vybrali do haly číslo 6, kde vystavovali ty nejlepší značky. Moje prezentace měla proběhnout ve velmi prestižním slotu, pamatuji si, že hned po mně představoval svoji kolekci jistý Karl Lagerfeld, který tehdy tvořil pro jednu německou značku… A teď si představ ten tlak a zodpovědnost.
Naštěstí můj tatínek žil v emigraci a já za ním jezdila na návštěvy do Vídně a věděla jsem, kam zajít pro kvalitní látky. Materiály byly a jsou alfou a omegou mojí tvorby. Alternativní oděv dokážu udělat z nasprejovaného papíru a můžu při jeho tvorbě improvizovat, pokud jsem však chtěla uspět jako oděvní designér a hlavně značka, nemohla jsem si dovolit žádné kompromisy. Tehdy mou kolekci nazvali „svěží vítr z východu“ a během pár hodin se vyprodala. To se opakovalo několik let po sobě a moje potěšení mě uvrhlo do kolotoče výroby. Přestože jsem se pak rozhodla z fashion byznysu vystoupit, vděčím této zkušenosti za mnohé. Mimo jiné mě to naučilo vážit si sofistikovaných a loajálních zákaznic, díky kterým mohu tvořit podle svého. A také, že musím být stejně precizní a nadšená jak při práci nad autorskými kolekcemi, tak i při tvorbě konfekce.

Několik modelů, které jsi prezentovala na Collection Premiere Düsseldorf, je také součástí výstavy. Které máš nejraději?

Asi kožené topy ze začátku devadesátých let, které jsou díky použitým materiálům v perfektní formě. Pan Mahatsek byl obchodník s kůží a od něj jsem měla ty jemné barevné velury… Věřím, že i to návštěvníci výstavy ocení, byť jen vizuálně, protože si na vystavené modely nebudou moci sáhnout.

Součástí výstavy jsou i umělecká díla, která tě inspirovala. Kdybys měla zmínit jediné, které by to bylo?

Těžká otázka. Umění je pro mě obrovská studnice inspirace. Pamatuji si jako dnes, když jsem vešla do Galerie Sklenář a tam byly sochy Milana Grygara. Okamžitě jsem uviděla přehlídku. S kolekcí jsem se trápila, ale ani jednou jsem nezapochybovala, že by neměla vzniknout. Výsledek znáš, koneckonců jsi to byla ty, kdo mi předával Cenu Czech Grand Design, kterou jsem za ni získala.

Za kolekci Oděvní partitury jsi také získala v roce 2015 cenu Grand Designér. Zároveň je to nejrozsáhlejší kolekce, co do počtu kusů, která je v depozitáři Moravské galerie. Vystavíme všech dvacet modelů, které jsi MG darovala, a návštěvníci je mohou najít v sále věnovaném právě dialogu s uměním, ale i v jiných místnostech. Další tvojí důležitou kolekcí je Homage to Glass. Proč sklo?
Ke sklářům chovám obrovský respekt. Spolupracovala jsem s Jablonexem, s Preciosou, ale chtěla jsem dělat vlastní velké věci. Setkala jsme se s Danou Zámečníkovou, skvělou sklářkou, a svěřila jí svoje sklářské vize. Odkázala mě na sklárnu Ajeto a Petra Novotného s tím, že jedině on bude schopen moje představy zrealizovat. A měla pravdu! Po několika spolupracích, kdy vznikly šperky a kolekce Timeless, mě marketingový ředitel sklárny David Sobotka dokonce přizval na mezinárodní workshop. Jela jsme tam s malinkou dušičkou a obrovským respektem. I tady jsem vytvořila s mistry skláři několik skleněných šperků a doplňků, ale protože miluji výlety do jiných oborů, zkusila jsem poslední den workshopu udělat něco úplně jiného. Vznikly objekty, které jsou dodnes ve sbírkách skláren Nový Bor.

Která kolekce byla nejnáročnější? Respektive, zažila jsi okamžiky, kdy jsi chtěla záměr vzdát?

Nejednou. Například kolekce Memory, kterou jsem měla vytvořit pro EXPO do Šanghaje. Několikrát jsem chtěla zavolat Janě Zielinski, že to nejde a že přehlídku odvolám. Říkám tomu muka tvorby. Ale nakonec se to vždycky vyloupne. Hodně pomůže, když na práci nahlídnu odjinud. Baví mě, že to nikdy nikdo takhle nedělal. Baví mě hledat cesty. A když najdeš klíč, je to jako malý zázrak. Vidíš obraz a chceš ho zpracovat. Nevím proč, ale cítím, že tenhle artefakt si zaslouží oděv. A jiný od stejného autora s tebou vůbec nic nedělá. Jsem módě a umění oddaná, až posedlá. Snažila jsem se to předat i svým studentům. Hybernská čtyřka i další jdou v mých stopách. Snažila jsem se jim vštípit, že člověk nesmí kalkulovat.

Součástí projektu Moravské galerie je i celovečerní dokument, který o tobě už více než deset let natáčí Jakub Jahn a jehož úryvky se budou promítat na výstavě. Jak vzniknul nápad na sběrný film?

Lepší by bylo zeptat se Jakuba, já se jen tiše a s úctou nechávám točit. Potkali jsme se před asi 20 lety na focení charitativního kalendáře a potom opakovaně a Jakub začal pomalu dokumentovat všechny moje kolekce. Byl se mnou a mými studenty dokonce i v Japonsku a věřím, že se filmu podaří ukázat, kam celý život směřuji a jak tvořím.
Velkou radost mám také z knihy, která vyjde v příštím roce. Stejně jako v případě výstavy i tady se můžeme pochlubit hvězdným týmem. Autorkami textu jsou Helena Jarošová, Andrea Březinová a Veronika Soukupová. Helena, mně velmi blízký člověk, sleduje mou tvorbu od prvních „krůčků“, vždy mě podporovala a stále podporuje slovem i pohledem, a to nejen na módu. Uvedla mě na scénu Bertramek, kde to vlastně vše začalo. Typografické podoby knihy, ale i celé výstavy, se ujala Zuzana Lednická a supervizi jsme svěřili Janu Králíčkovi, dlouholetému kreativnímu řediteli časopisů Elle, Vogue a Dolce vita.

Tvoje móda je určitě všechno, jen ne konzumní. Když jsme s Janem Králíčkem procházeli a vybírali v depozitáři modely pro výstavu, překvapilo mě, jak jsou ty z raných osmdesátých let relevantní a nadčasové. Dokážeš popsat, jak se ti to povedlo?

Vůbec. Myslíš, že jsem před čtyřiceti lety řešila, jestli moje modely budou nadčasové? Hledala jsem, experimentovala, a hlavně jsem dělala svoji práci, co nejlépe jsem uměla. To, jak tvořím, je moje podstata. Asi proto to funguje.

Abychom nezavdali důvod ke spekulacím. Liběna Rochová nekončí retrospektivní výstavou svoji tvorbu, nikam neodchází, nadále aktivně pracuje, jen změnila tempo a přístup k práci. Je to tak?

Celý život žiji ve schizofrenii. Móda mě nesmírně baví a mám to štěstí, že mě živí, ale je to potěšení, nikoli radost. Je to rychlý dopamin. Radost je vnitřní a přichází z jiných zdrojů, než je práce. A cítím, že v mém životě přišla doba, kdy musí radost převažovat nad potěšením.
Po kolekci Inside 23 jsem cítila, že potřebuji zvolnit, přesto, anebo právě proto, když jsem si dovolila pracovní volno, dostavil se obrovský příval nápadů a inspirace. Určitě budu i nadále pokračovat ve volných věcech, lákají mě například textilní a papírové obrazy, ale nenechám už se vlákat do žádných pastí jako v minulosti. Chci i nadále jít nevyšlapanými cestičkami. Jít, ne běžet.

Je něco, co bys udělala jinak?

Myslíš v souvislosti s výstavou nebo v životě?

Obojí.

Ne. Všechno je, jak má být.