Jan Plecháč:
Obstát v čase

Kde jiní vidí sklo, on vidí pulzující hmotu. Nepracuje s materiálem, ale s okamžikem, kdy se hmota rozhodne změnit tvar. Jeho cesta nezačala rozhodnutím, ale otiskem. Setkáním, které v dětství otevřelo dveře k jinému světu. Od té chvíle věděl, že chce tvořit věci, které mají vlastní duševní teplotu. Dnes je jedním z hlasů, které vracejí českému sklu sebevědomí. Fascinuje ho, že sklo je v podstatě písek a oheň. Že vzniká v jednom jediném organismu plném rukou, dechu a žáru. A že každý nový tvar je stopou, která projde celou tovární anatomií. Jan Plecháč není romantik. Ani technokrat. Je to autor, který věří v krásu jako v sílu, která může posouvat. A zároveň v disciplínu, která drží svět pohromadě.

Potkáváme se v Moravské galerii, která se na pár měsíců proměnila ve Valhallu Janova designu. Samotná výstava je spojená s oceněním Czech Grand Design, v jehož rámci získá absolutní vítěz možnost připravit vlastní výstavu v prostorách Moravské galerie. Každý rok se tu tak střídají kreativci z různých oborů. Jan tuto příležitost pojal jako svou první retrospektivní výstavu. Vedla jej k tomu myšlenka, že přesně před patnácti lety získal ocenění Objev roku v rámci CGD a v roce 2024, po patnácti letech, převzal ocenění nejvyšší, tedy Grand designéra roku. Symbolicky tak uzavírá pomyslný kruh a představuje svou patnáctiletou tvorbu na jednom místě.

Jakým způsobem se formovala představa o instalaci Vzhůru!?

S mým týmem ve studiu jsme se museli vypořádat s jednou zásadní skutečností – s výraznou vertikalitou výstavního prostoru v Moravské galerii. Pokud v něm chcete něco prezentovat, ve většině případů to musíte zavěsit. Už na začátku jsme tedy hledali koncepci, která bude originální a zároveň odlišná od všeho, co se v tomto prostoru dosud odehrávalo. Rozhodli jsme se proto zavěsit exponáty na stěhovací krabice a přepravní boxy. Chtěl jsem navodit atmosféru, že se věci teprve stěhují, že právě probíhá určitý proces. Mělo to symbolizovat první pokus shromáždit objekty z různých koutů světa na jednom místě. Cílem bylo vyvolat dojem dynamiky, pohybu a vzniku, a ne vytvořit jen statickou výstavu. Stejně důležitá byla i lidská rovina projektu. Během uplynulých patnácti let jsem potkal řadu zásadních osobností, které mě inspirovaly nebo mě na mé cestě podpořily. Některé z nich jsem ve výstavě symbolicky zhmotnil – naskenoval jsem je a na 3D tiskárně vytiskl jejich malé figurky. Návštěvník je může potkat u jednotlivých instalací jako tiché průvodce. Tvoří tak druhou příběhovou linii, která celou expozicí nenápadně prostupuje.

Co ses se díky této výstavě dozvěděl o sobě nebo o své tvorbě?

Uvědomil jsem si, jak silný pocit ve mně zanechalo to, když jsem poprvé v životě viděl všechny své práce pohromadě na jednom místě. Myslím, že je tam dobře patrná i určitá „linie vzhůru“. Výstava má v podstatě chronologickou strukturu, takže je jasně vidět celý vývoj mojí kariéry – od diplomky až po nejnovější projekty, které vznikaly například pro Moser. Zároveň je na tom krásně patrné, že i když pro mě estetika nikdy nebyla tím hlavním a vždycky šlo spíš o koncept a myšlenku každého projektu, jednotlivé práce k sobě vizuálně i významově překvapivě dobře pasují. Přestože jde o patnáctiletý přehled mojí tvorby, objekty spolu přirozeně komunikují. Je tam také jasně vidět materiálová rozmanitost a množství různých přístupů, které jsem za ta léta vyzkoušel – od motocyklu, který jsem vytvářel pro výstavu Vášeň na Designbloku 2020, až po precizně zpracované objekty navržené pro Moser. Ta různorodost je pro mě vlastně zásadní. Vždycky mě bavilo nesvazovat se jedním tématem nebo materiálem, ale hledat nové myšlenky, nové koncepty a nové kontexty.

Vnímáš výstavu jako posun ve své tvorbě?

Asi bych to tak nenazval. Spíš ji vnímám jako zhodnocení. Pořád mám pocit, že jsem teprve na začátku. Zároveň je to ale cenné ohlédnutí za vším, co se během těch patnácti let událo – za klienty, které jsem potkal, projekty, které vznikly, i množstvím objektů, které jsem vytvořil. A je důležité říct, že jde jen o určitou výseč. Dlouho jsem se věnoval také instalacím, které jsem dělal nejdřív společně s Henrym a později sám, a ty tu vůbec nejsou reflektované. Tahle výstava je zaměřená čistě na produktovou tvorbu.

Jaký moment ti při tvorbě instalace zůstane v paměti asi nejvíc?

Myslím, že nejvýrazněji mi v paměti zůstane ta lidská rovina celé výstavy. Díky těm malým figurkám jsem si uvědomil, kolik skvělých lidí jsem za tu dobu potkal a že moje práce nikdy není jen o mně. Vždycky jde o to, s kým spolupracuju, s kým vedu dialog, kdo mi dává důvěru. A právě proto jsou ty figurky pro mě tak silným a důležitým motivem, který se ve výstavě objevuje.

Jaká je tvoje nejstarší vzpomínka na to, kdy sis uvědomil, že právě design je tvoje životní cesta?

Tu svou životní cestu jsem si vybral, když jsem byl ještě opravdu malý, aniž bych vůbec věděl, čeho se týká. Fascinace začala u našeho rodinného známého, designéra Petera Patzaka, který k nám se svou ženou jezdil ze západního Německa. Vždycky přijel celý v černém, neuvěřitelně stylový. A mě fascinovala jeho aura. Jak se choval, jak mluvil, jak vypadal, jak voněl, v jakém autě přijel. Pro mě to bylo zjevení. A zasáhlo mě to natolik, že jsem od té doby chtěl dělat to, co on. Myslím, že u dětí jsou hrdinové a vzory strašně důležití. Skrze ty lidi vlastně objevuješ svět. Když přijde někdo jiný, zajímavý, výrazný. To je pro dětskou duši i oči nesmírně lákavé. Nedávno jsem přemýšlel, jestli jsem se v něm zhlédl kvůli materiální stránce jeho osobnosti, nebo kvůli té duševní. A myslím, že to bylo obojí. Zatímco ostatní kluci chtěli být kosmonauty, já jsem chtěl být designérem. Chtěl jsem vytvářet věci pro lidi. Později jsem si ale říkal, jestli je to dobře. Nešel jsem náhodou cestou někoho jiného? Nenásledoval jsem cizí osud? Ale když se na to dívám dneska ze všech stran, moje práce mě strašně baví. A tak si myslím, že jsem na správné cestě.

Co pro tebe znamená design?

V tomhle jsem velmi pragmatický. Design je pro mě způsob obživy a zároveň vášeň. Dvě roviny, které se mi s ním neodmyslitelně pojí. Vnímám ho jako formu kreativního vyjádření, ale zároveň jako disciplínu, která má svou funkci, řemeslo, zkušenost a hlavně potřebu. Design reaguje na problém, na situaci, kterou je třeba vyřešit. Nevzniká jen tak. Jen tak vzniká umění. Design vzniká proto, aby naplnil určitý účel. Je to o stanovení cíle a hledání cesty, která k jeho naplnění vede. Myslím, že si to lidé často pletou s uměním. Design nevzniká z pocitu „tvořit dílo“, ale z potřeby, z touhy něco lidem usnadnit nebo překlenout. Je to služba. Vnímám to podobně jako architekturu, kde je služebnost zcela zřejmá. Design může světu pomoci několika způsoby. Jedním z nich je estetika. Jsem přesvědčený, že i krásno dokáže svět udělat lepším.

Jak probíhá tvoje kreativní práce?

Pro mě je to celé hlavně o konceptu. Není to primárně o estetice ani o kráse. Je to o myšlence, o konceptu, který ve mně rezonuje. Mám v hlavě takovou pomyslnou louku, na kterou dopadají myšlenky jako sluneční paprsky. A já čekám, co na té ploše vyklíčí. Někdy to přijde okamžitě a hned z toho vznikne nápad, ze kterého se dá vytvořit produkt klidně během jednoho dne. Jindy si stanovím určitý plánovací rámec, nechám myšlenky dopadat postupně a čekám, jestli z toho něco vyroste. Ten rámec potřebuji hlavně tehdy, když pracuji na velké kolekci. Musím plánovat, rozdělit věci podle typologie a produktových skupin. Ale jakmile ten rámec nastavím, nechávám to už na té živé směsi myšlenek.

Tvoje tvorba bývá často popisovaná jako odkaz na minulost, ale zároveň s výrazným kontrastem současnosti nebo dokonce budoucnosti. Jak hledáš ten správný poměr?

Tím, že pracuji v Moseru, mám jedinečnou příležitost přirozeně se opírat o určitou historii. Myslím si, že je to pro samotnou značku důležité. Zároveň ale nedělám žádné historizmy. Historii používám spíš jako argument, jako myšlenkové východisko, které si mohu převzít a přenést do nového kontextu. Jenže nelze dělat jen reinterpretace, stejně jako nelze vytvářet jen věci vycházející z historismu. To by mě samotného časem unavilo. Je to tedy o správném mixu. A ten mix vnímám hodně intuitivně. Prostě cítím, jak by to mělo zapadat, aby to bylo vyvážené a aby se toho člověk nepřejedl. Mě osobně by nebavilo dělat jednu historickou věc za druhou, všechny na jedno téma. Snažím se proto historii do práce vnášet i jinak než estetikou. V Moseru ji můžeme promítnout skrze myšlenku. Když použijeme starou myšlenku, která má hloubku, forma může být zcela současná. A právě v tom je ta zábava.

Jaký byl milník v tvé kariéře?

Mám asi tři takové zásadní momenty. První výrazný moment přišel v roce 2013. S Henrym jsme tehdy vytvořili instalaci pro Heineken, která nám na Designbloku doslova otevřela všechny dveře. Tahle instalace odstartovala celé období, kdy za námi začaly chodit různé firmy a organizace s tím, abychom jim navrhli instalace. Přirozeně jsme se profilovali jako studio, které to umí. Byli jsme v tom jedni z nejlepších. Byl to začátek jedné celé éry. Druhý zásadní moment byl osobní: moje diplomová práce. Už během školy jsem začal s Henrym spolupracovat na některých věcech, ale právě diplomka byla skutečně důležitý krok. Myslím, že se povedla. Vzal jsem ji na výstavy po světě, a to mi strašně rychle otevřelo spoustu dveří. Byl to obrovský impuls. Třetím milníkem byla moje první kolekce. A ta je pro mě důležitá z několika důvodů: byla to jedna z prvních věcí, která se skutečně začala vyrábět. Ne galerie, kde se prodá pár kusů, ale opravdová produkce, kterou převezme značka a začne vyrábět sérii. Byl to první projekt, ze kterého jsem měl reálné peníze. To bylo nesmírně motivační. Uvědomil jsem si, že to celé může opravdu fungovat. Že design může být živobytí. Nemůžu nezmínit svou první věc pro Moser – kolekci Abyss. Pro mě to bylo obrovsky důležité, takové první velké vykročení. A ten první krok je vždycky nejtěžší.

Dlouho jste tvořili designérský tým s Henrym Wielgusem. Je v pořádku, že některá partnerství netrvají navždy?

Určitě. My měli štěstí, že nám to vydrželo skoro deset let. Máme se za čím ohlédnout a udělali jsme spolu spoustu krásných věcí. S Henrym jsme si to opravdu užili a máme na co vzpomínat. Takže za mě to nebyl nešťastný rozchod. Naopak, bylo štěstí, že jsme spolu těch deset let tvořili. Zůstali jsme kamarády. Jen jsme každý začali vidět svou profesní cestu trochu jinak. A myslím, že to je úplně v pořádku. Já jsem člověk, který nerad mění lidi kolem sebe. Velmi nerad. Jsem v tomhle tradiční, konzistentní. Loučení tedy bylo smutné, ale zároveň důležité.

Co tě naučila práce se sklem?

Na začátku jsem měl určité představy o tom, co jde a co nejde. A vlastně každý den, opravdu každý den, se učím něco nového. Kdybych dělal jen externí zakázky a nechával si je vyrábět, byla by to jedna zkušenost. Ale když vidíš pod pokličku celého toho aparátu, najednou je to neuvěřitelné množství informací a znalostí, které můžeš nasávat. Moser je velká fabrika, která musí jet. Nesmí mít slabá nebo problémová místa v procesu. Takže když navrhuji nějaký objekt, musím u toho myslet tak, aby celý postup výroby proběhl hladce. U autorských kusů je to něco jiného, tam si můžeš dovolit víc. Ale když na tom závisí fabrika, tak jakákoliv hloupost může ublížit. A to nechceš. Proto je tam tolik zkušených lidí, kteří ti k tomu něco říkají. Neříkám, že je vždycky poslouchám, ale mám hranice, kdy poslouchat musím. A to dělám rád.

V čem vidíš krásu skla?

Sklo je fascinující materiál. V zásadě na něj nepotřebuješ nic víc než písek a energii, která ho dokáže rozpálit do vysoké teploty. A pod jednou jedinou střechou pak vznikne celý proces. Vidíš, jak někdo nabírá lopatou bílý písek, který skončí v pánvi. Ráno přijdou chlapi, mají rozžhavenou sklovinu, vytáhnou ji, vyfoukají polotvary. Pak si to převezme brusič a vybrousí detaily. A ty sleduješ celý ten proces přímo před sebou. Nemusíš nic vozit, dovážet ani kompletovat. Produkt vzniká od úplného začátku na jediném místě. Žádné lakování, žádné vrstvení. Jen sklovina. A to je na tom nádherné. Nedávno jsem měl přednášku v Mnichově a tam mi došlo, jak úplně jinak to mají automobilky. Tam se jeden komponent vezme tady, druhý tam, všechno se složí dohromady. Auto je nesmírně složitý stroj. Připomnělo mi to krásu jednoduchosti. Nedělám mechanismus, ale objekt z jednoho jediného materiálu. A právě to je perfektní. Tehdy jsem si naplno uvědomil, jakou krásu má samotný proces. V době, kdy se pořád řeší, co má v 21. století vůbec vznikat a co si zaslouží být vyrobené, mi dochází, že síla skla spočívá v tom, že všechno děláme ručně. Kapacita není obrovská. Není to neekologická masová výroba. Je to přetavený písek. Když to vezmeš do důsledku, tak skleničku můžeš rozdrtit zpátky na „prach“ nebo ji rozbít na střepy a vytvořit z ní další skleničku. Je dokonale recyklovatelná. Sklo je v tomhle nádherně čistý materiál. Právě v tom je jeho krása.

Jak se podle tebe změnil obraz českého skla za dobu, co se mu věnuješ?

Upřímně? nezměnil. Když jsem před třinácti lety do skla vstupoval, byl jsem nadšený z toho, jak české firmy fungují ve světě. Strašně jsem jim fandil – všem – Bomma, Rückl, Moser. Sklo je komodita, kterou v Česku umíme skvěle, a neměl jsem pocit, že bych chtěl něco zásadně měnit. Ale když jsem dostal nabídku od Moser, jedna z věcí, proč jsem o tom vůbec začal uvažovat, byla představa, že tu značku můžu dostat zpátky na vrchol. Že tahle sklárna má potenciál být mnohem výraznější mezi světovými hráči. Stejně jako jiné české značky, které v zahraničí fungují perfektně. A já jsem věděl, že Moser může být úplně jinde. Že to je moje místo.

Co je pro tebe na skle svůdného?

Pro mě je to čistota materiálu a fascinace celým procesem. To je ta atraktivita, ta touha. Někdo miluje dřevo, jeho vůni, jeho příběh, práci s ním. Já miluju taky les, dřevo, stromy. Ale sklo… sklo je magie. To je úplně něco jiného. Právě v tom spočívá jeho svůdnost. Sklo je naprosto unikátní materiál.

Jakou budoucnost čeká sklo?

Věřím, že sklo bude mít svoje užití vždycky. Pro své vlastnosti tu bude ještě tisíce let. Toho bych se vůbec nebál. Možná se jeho využití změní, možná bude vypadat jinak, ale samotná materie, ta zůstane. Pokud by však někdy opravdu ztratila smysl nebo upotřebení, zanikne. Stejně jako všechno, co přestane být potřeba. Ale toho se opravdu nebojím. Bojím se jiné věci. Bojím se, že zmizí ten um, že zmizí předávání dovedností z generace na generaci, že těch lidí bude málo. Tam nejde o produkci, ale o předávání know-how. To je pro mě klíčové. O to se snažíme v Moseru: aby se to nepřerušilo, aby se to učilo dál. To je podle mě velký rozdíl mezi jednotlivými sklárnami. A mám trochu obavu, že právě tam se rozhodne o tom, kdo tu za pár let zůstane. A kdo ne.

Copak nemáme dost sklářů?

Designérů skla ano, sklářů ne. Jsou lidé, kteří se sklem pracují, navrhují ho nebo tvoří jako umělci. Ale sklář jako takový je člověk, který umí fyzicky pracovat se sklovinou. To jsou ti, kdo stojí u pece. Výjimečně jsou to designéři, kteří si to chtějí vyzkoušet v praxi. Obecně designérů skla je teď hodně. A nedivím se tomu. Sklo je pro Čechy tradiční komodita a pro svět je atraktivní. Kdybych byl dnes mladý designér, taky by mě lákalo s ním pracovat. Sklo je pro mladé strašně lákavé. Je dostupné. Něco vymyslíš, pronajmeš si hodinu ve sklárně, jdeš foukat a máš objekt. Zkus si ale udělat vlastní dřevěnou židli. To je úplně jiná úroveň složitosti. Nebo když jsi průmyslový designér a chtěl bys navrhovat telefony. Jak začít? Do toho procesu se skoro vůbec nedostaneš. U skla ano. Ta cesta je čitelná, pochopitelná, dosažitelná. Proto toho tolik vzniká. A proto je taky hodně věcí podobných. Je těžké přijít s něčím úplně novým, když technika i technologie jsou staré stovky let. Je to vlastně taková přirozená atrakce toho oboru, který stále lineárně roste. Za to jsem moc rád. Ale zároveň se tím objevuje úplně nový problém. Jak roste zájem, roste i tlak na výrobní kapacity. A to je dnes největší výzva. Jak najít lidi, kteří chtějí tu práci dělat? Pro mladé lidi se totiž ta samotná výroba zdá málo atraktivní. Je jedno, jestli jde o skláře na huti nebo o rafinaci, broušení, rytí. Zkrátka je to obor, o který mladí nemají takový zájem. To je velký problém, a nejen pro nás v Moseru, ale pro všechny sklárny. Mezitím to řemeslo trochu upadá. Je to problém nejen českých skláren, ale i sklářů ve světě.

Srovnáváš sběratele umění a investora do umění?

Když se řekne investor, vůbec to nehodnotím negativně. Je to v pořádku stejně jako sběratelství. Někdo si může říct: „Nebudu investovat do bytů nebo bitcoinů, mám rád umění a zároveň v něm vidím investici.“ A to je naprosto legitimní. Není to kalkul ve špatném slova smyslu. Vybírá si to, co se mu líbí, jen zároveň ví, že to má hodnotu. To mi přijde úplně v pohodě. Samozřejmě, sběratel umění je mi v něčem bližší, protože tam bývá víc emocí. Ale neodsuzuju ani investory. Přijde mi, že umění jako takové potřebuje obě strany. Ty, kteří ho milují, i ty, kteří do něj vkládají zdroje. Jedno bez druhého se vlastně neobejde.

Musí to, co děláš, být prodejné?

Je to součást poměrně velkého mechanismu, kde i malé množství vstupů může rozhodnout o tom, jestli na tom fabrika bude velmi dobře, nebo naopak hodně špatně. Proto cokoliv do společnosti přidám nebo čím ji zatížím, musím dělat s vědomím, proč to dělám. A v devadesáti devíti procentech případů tam ten tržní důvod je. Jsme tu proto, abychom ty věci prodávali. Samozřejmě některý objekt nebo produkt může mít v rámci portfolia i jiný účel než čistě tržní. Takové věci máme také. Ale u každé z nich máme jasně definované, proč existuje, za jakých okolností má vzniknout a v jakém množství. Naprostá většina věcí je však určená k tomu, aby vydělávala peníze. Proč, jak, za jakých okolností a kolik.

A když artikl prodejný není?

Pokud nějaký produkt neuspěje, samozřejmě z toho nemám radost. A to z několika důvodů. Jeden je čistě egoistický. Mě jako designéra trápí, když něco nemá úspěch. Ale druhý důvod je ekonomický. Vím, že jsem něco prototypoval, že za tím byl vývoj, a ten vývoj stojí peníze, zatímco já jsem placený za to, že pracuju. Takže to má dvě roviny. Právě proto s tím poučením jdu dál. Chci pochopit, proč se to stalo. Nechci slepě vytvořit něco dalšího jen proto, abych vůbec něco vytvořil. To vůbec ne. Je pro mě důležité nespěchat s kolekcemi nebo s větším množstvím věcí, protože potřebuju feedback. Potřebuju to vidět, zažít a posunout dál.

Takže nejsi umělecký hráč?

Ne, určitě nejsem ten, kdo se probudí a rozhodne se, že celou kolekci udělá růžovou. Myslím si, že jsem kreativní člověk, ale nejsem umělec. Ta umělecká rovina je spíš příjemný bonus okolo. Jinak jsem poměrně pragmatický typ: rád věci promýšlím, kalkuluju, zaměřuju se na přesné detaily, aby všechno zapadlo do té velké vize, kterou se v Moseru snažím budovat. A to je úplně něco jiného, než kdybych se ráno probudil a prohlásil: „Teď to všechno uděláme růžové.“ Plánuju několik let dopředu a spolu s týmem plánujeme strategii do každého detailu. Takže ta část, kdy něco navrhuju a kdy rozhodnu, jestli to bude růžové, modré nebo strakaté, je jen jeden dílek z celé velké skládačky.

Vidíš nějaký rozdíl mezi stavem českého sklářství a zahraničím?

Myslím, že dnes obě prostředí jedou v hodně rovnoběžných kolejích. Jsem rád, že jsem dokázal Moser posunout tak, že dnes funguje na stejné úrovni jako špička ve světě. Dokonce mám pocit, že nám v mnoha ohledech už spousta skláren kouká na koncová světla. Dali jsme do toho obrovské množství energie a kreativity a je to vidět. Což se ještě před třemi nebo čtyřmi lety vůbec říct nedalo. Ale pořád to beru jako začátek. Potřebujeme se znovu stát globálním hráčem. Máme metu nastavenou hodně vysoko, a to je dobře. Chceme hrát na mezinárodním poli. Je skvělé mít nový, velký cíl. Jenže to budování je náročné a nedá se udělat od stolu. Teď jsme ale připravení. Máme všechno dobře spočítané, což je po dlouhé době velká vnitřní transformace. Je před námi ještě strašně moc práce. Já si strašně přeju, abychom dostali Moser do perfektní kondice. Opravdu strašně moc. A nejde o mě, nejde o moje ego. Jde mi o lidi v Moseru. Chci, aby byl Moser lídr. Aby se k nám ostatní chodili dívat, jak to děláme. Abychom byli vzor, který inspiruje. Ale nejde o slávu. Jde o to, že si ti lidé, kteří tam pracují, zaslouží vidět, že to má smysl.

Jsi zastáncem toho, že když se nějaký artikl povede, má zůstat v nabídce dlouhodobě?

Jsem zastáncem toho, aby úspěšné produkty zůstávaly v nabídce co nejdéle. A to ze dvou důvodů: ekologického a ekonomického. Když už investuješ energii do toho něco vymyslet, navrhnout a vyrobit, je skvělé, když to může žít dlouho. Jednou vložíš energii, zdroje, čas i know-how a pak může produkt fungovat roky. To mi přijde perfektní. Nejde jen o samotnou výrobu. Je to energie celého procesu: prototypování, výroby forem, technických řešení, marketingu. Každý nový produkt potřebuje fotky, lokace, komunikaci, podporu pro retailové partnery. Musí se dostat do katalogů, prezentací, do prodejen. Každá novinka za sebou táhne obrovské množství práce, kterou člověk zvenčí vůbec nevidí. Když máš hitem produkt, který se pořád skvěle prodává, třeba náš bestseller, který je dnes už deset let starý, je přece úžasné, že funguje dál. To je důkaz, že se to povedlo. A že ten produkt obstál v čase.

Kdy sis naposledy řekl: tohle se mi fakt povedlo?

To si říkám docela často. Nejsem ale typ člověka, který se umí radovat sám ze sebe. Nevím, proč to tak mám. Spíš si řeknu: „To se nám povedlo.“ Protože tady mám ve studiu lidi, kteří mi se vším pomáhají, a já na to nikdy nezapomínám. Takže si to řekneme společně: „Jo, tohle je ono.“ Je důležité ten moment poznat. Třeba když jsme vyvinuli úplně nové barvy nefritovou a uranovou. V okamžiku, kdy jsme viděli první hotové objekty, jsem věděl, že to sedlo. Hned jsem to cítil. To byl pro mě opravdu silný moment. Také je důležité, že ty kolekce jsou dodnes obchodně velmi úspěšné. To je v našem světě zásadní. Aby kroky, které děláme, byly i ekonomicky životaschopné. Měli jsme očekávání, ale nečekali jsme, že to bude až tak velké. Takže za to jsem opravdu rád. Tam bych se i pochválil. Ale hlavně bych pochválil ostatní. Protože tak, jak jsem důležitý já, je důležitý celý market, jsou důležití chlapi na huti, brusiči… všichni, kteří se na tom podílejí. Všichni odvedli perfektní práci. A já jsem jim za to moc vděčný.

Myslíš, že musí být umění pochopeno?

Myslím, že umění má být pochopené. Nebo alespoň do té míry, že v něm vnímáš hodnotu. Když něco nechápu, když v tom nevidím duševní hodnotu, tak to pro mě osobně hodnotu nemá. Neumím se k tomu vztáhnout.