Jan Černý
Móda je sobecká

Na všech příbězích o úspěchu je možná nejkrásnější a nejvíc motivující právě ten moment, kdy si uvědomíte, že tím úspěšným člověkem je vlastně „ten kluk odvedle“, kterého jste znali od samého začátku. Někdo, kdo na první pohled působil úplně normálně, ale už tehdy v sobě měl něco navíc. Určitou citlivost, jiný způsob přemýšlení a přirozený, přitom netradiční přesah. A najednou díky němu dostane úspěch konkrétní a hmatatelnou podobu. Můj pohled na něj se za třináct let, co se známe, nezměnil. Především díky němu samotnému, protože zůstal pořád stejný. Pořád autentický.
První stáže u Jakuba Polanky, u značky Cottweiler nebo v módním domě Louis Vuitton jsou jen jednou částí jeho profesní cesty. Olympijská kolekce pro českou reprezentaci, uniformy pro světovou výstavu Expo, šaty na červený koberec, kostýmy pro koncertní stage i vlastní kulturní projekty, které dnes výrazně přesahují hranice samotné módy. Během posledních let se stal jednou z nejvýraznějších osobností současné české módy a designu. Tvůrcem, který dokázal propojit autorskou estetiku s masovým kulturním přesahem. Tradicí cen Czech Grand Design je, že držitel titulu Grand designér roku získává možnost připravit instalaci ve velkorysém světlíku budovy Moravské galerie v Brně. Výstava Flow State představuje dosud nejrozsáhlejší galerijní projekt Jana Černého, který se tohoto úkolu zhostil skutečně velkolepě.

Proč Flow State?

Samotný pojem Flow State označuje stav absolutního ponoření do činnosti. Moment, kdy člověk přestává vnímat čas i okolní svět a existuje jen v přítomném okamžiku. A právě tenhle princip jsem chtěl přenést i do prostoru celé výstavy. Dominantou instalace je velkorysý světlík, v němž se pomalu pohybuje masivní třpytivé kyvadlo osazené křišťály Preciosa. Odrazy světla se rozlévají po celé instalaci a vytvářejí téměř hypnotickou atmosféru, která návštěvníka přirozeně zpomaluje a vtahuje do klidnějšího způsobu vnímání. Kolem kyvadla jsou rozmístěny figuríny v modelech značky Jan Société a celý prostor pracuje se světlem, pohybem, rytmem i fyzickou blízkostí návštěvníka k oděvu. Chtěl jsem vytvořit prostředí, které člověka na chvíli vytrhne z běžného tempa a dovolí mu jen být, dívat se a vnímat.

Co pro tebe znamená mít vlastní expozici v Moravské galerii?

Moravská galerie je pro mě upřímně místem číslo jedna v České republice i na Slovensku v tom, jak pracuje se současným designem a jaký mu dává prostor. Je to pro mě vlastně největší čest, které se mi mohlo dostat. Galerie dlouhodobě podporuje prezentaci současného designu a módy a v tomto směru podle mě ostatní instituce výrazně předčí. Nikdy předtím jsem výstavu nedělal, takže pro mě to bylo úplně nové médium. Je to něco úplně jiného než přehlídka, pop-up nebo klasický módní event. Skvělé je, že máte kurátorku, což je něco, co při tvorbě kolekce většinou nemáte. V mém případě to byla Michaela Karnerová, která je skvělá kurátorka i člověk, a jsem moc rád, že jsem ji díky tomu mohl poznat. Dokáže vás díky zkušenosti navést, otevřít diskuzi o tom, co by se na výstavě mělo odehrát, co má být její podstata a jakým způsobem komunikovat jednotlivé věci. A vlastně se to nakonec rodilo velmi podobně jako módní přehlídka nebo nová kolekce. Jen jsme pracovali s trochu jinými principy a jiným prostorem.

Co jsi díky expozici o sobě zjistil?

Určitě mě to nutilo přemýšlet v jiných souvislostech. Ta výstava je totiž strašně dlouhá věc. Móda je jinak hodně rychlá. Přehlídka trvá deset minut a konec. A najednou děláte něco na rok. Takže začnete přemýšlet nad tím, jaké kvality by tam měly zůstat po celou dobu a jak za ten rok nezestárnout. Možná i proto jsem zvolil princip výstavy, který je hlavně o zážitku. To je ostatně něco, co dělám nejradši vždycky, aby v člověku vznikla nová emoce nebo nový prožitek. A ta móda je tam paradoxně trochu upozaděná. Má tam spíš funkci určité identifikace s nějakou skupinou nebo davem, který se pohybuje po lávkách.

Toužil jsi po vlastní výstavě?

Jistě, že tě to někdy napadne. Ale tahle výstava vlastně vznikla úplně přirozeně díky vítězství v Czech Grand Design. Upřímně jsem vůbec nepřemýšlel nad tím, že bych zrovna minulý rok mohl vyhrát, takže když se to stalo, bylo to pro mě obrovské překvapení. A vůbec mě v tu chvíli nenapadlo, že by z toho mohla vzniknout vlastní výstava. Samozřejmě jsem o formátu výstavy někdy uvažoval, ale měl jsem pocit, že mám dost práce už jen s tím, co všechno obnáší značka a všechny její aktivity. Nebylo to něco, co bych měl vyloženě jako životní cíl nebo věc, za kterou bych šel. Možná právě proto to celé přišlo v ten správný moment. A o to hezčí překvapení pro mě tahle zkušenost vlastně byla.

S instalací jsi vystřídal Jana Plecháče, nad tebou má expozici Liběna Rochová, dole vystavuje Krištof Kintera. To se přece nestane omylem.

Mám obrovskou radost z toho, že se mi za posledních pár let podařilo vybudovat nějakou pozici v české módě. Současně mě ale asi nejvíc děsí možnost, že bych se tím nechal opít. Že bych polevil v disciplíně nebo v důrazu na kvalitu toho, co dělám. Snažím se to proto celé brát s určitým odstupem a rezervou. Tahle výstava pro mě není vystavení sebe sama na piedestal ani nějaká ultimativní performance. Spíš ji vnímám jako velmi krásný benefit a možnost na chvíli se zastavit, ohlédnout se a přemýšlet o vlastní práci v jiném kontextu. A možná právě to je na tom celém nejhezčí. Že se člověk na chvíli ocitne vedle lidí, které dlouhodobě obdivuje a respektuje, a uvědomí si, že se nějakým způsobem stal součástí stejného kulturního prostoru.

Máš pocit, že dnes lidé sledují víc tvoji práci, nebo tebe samotného?

Když se se mnou někdo chce vyfotit nebo mě pozdraví, rád na to odpovím. A dobře si pamatuju, jaký vliv na mě měli lidé, které jsem obdivoval já. Když jsem v prváku na vysoké stážoval u Jakuba Polanky, tak všechno, co tehdy řekl, pro mě bylo skoro svaté. Proto mám rád, když můžu prohodit pár slov s lidmi, kteří třeba přemýšlejí, že by jednou dělali něco podobného. Pamatuju si totiž, jak moc mě podobná setkání tehdy nasměrovala. Jen ta doba je dnes úplně jiná. V něčem je to méně intenzivní, v něčem naopak mnohem víc. Jakub třeba nikdy nebyl tak exponovaný v médiích, jako jsem dneska třeba já po olympijské kolekci a všech těch dalších věcech, které s tím přišly. To s sebou nese další tlak a další vrstvy všeho kolem.

Vybavíš si konkrétní moment, kdy sis uvědomil, že právě tohle chceš dělat?

Na jeden konkrétní moment si asi nevzpomenu. Šlo to spíš postupně. Ale určitě to byly moje první kolekce ještě ve Zlíně na univerzitě. Nemuselo jít ani o samotné přehlídky, spíš o chvíli, kdy jsem poprvé vytvořil nějaký ucelený soubor práce. Moment, kdy vznikla kolekce jako celek. A pro mě jsou tohle dodnes strašně silné okamžiky. Chvíle, kdy se všechno najednou zhmotní. Úplně si vybavuju, jak jsme fotili moji první kolekci ještě ve Zlíně. Ten moment, kdy se oblečení poprvé oblékne na člověka, kdy vzniká lookbook nebo kampaň. Dodnes je pro mě den, kdy fotíme nebo točíme nový drop, strašně silný. Najednou vidím, jak ty produkty ožívají na lidech. Každý z týmu do toho vloží kus svého talentu a vlastní energie. Fotograf, stylista, kameraman, make-up artistka. A právě v tu chvíli moje vize opravdu ožijí. Ten pocit mě nepřestal fascinovat dodnes.

Uchováváš si svoje minulé kolekce?

Upřímně už ani moc nevím, kde ty věci jsou. Možná něco málo mají naši někde na půdě, ale moc toho asi nebude. Já totiž ty věci vlastně hrozně nerad držím. Ono to ani moc nejde. Je toho tolik, že bych pomalu potřeboval sponzora jen na archivaci. Ty věci pak často skončí v sample sale, vybere si je klient v ateliéru a žijí dál. Což je vlastně jejich smyslem. Jen to samozřejmě není úplně praktické ve chvíli, kdy bychom jednou chtěli dělat nějakou velkou retrospektivní výstavu. Myslím si ale, že ve chvíli, kdy jste opravdu velká značka, je důležité archiv držet. Nějaký archiv tedy pořád existuje, jen je rozptýlený mezi lidmi. A vlastně by mohlo být strašně hezké jednou vyhlásit veřejné pátrání po starých kolekcích a poprosit lidi, aby nám ty věci na chvíli půjčili zpátky ze svých šatníků.

Tvoje móda je víc ovlivňovaná okolím, nebo se skrze ni snažíš ovlivňovat druhé?

Myslím, že člověk se může velmi snadno uzavřít do nějakého vlastního světa, kterému pak rozumí už jen on sám, a skrze práci si vlastně jen řešit svoje vlastní mindráky. Pro mě je ale mnohem důležitější komunita lidí, které oblékám. Baví mě inspirovat se mládím a archetypem těch kluků, kteří moje věci nosí. Přijdou mi sami o sobě strašně cool a mají v sobě něco velmi přirozeného a krásného. A všechny tyhle energie se potom do té práce úplně automaticky promítají. Tu značku nestavím jen na sobě samotném, ale na lidech kolem sebe. A zároveň jsem zjistil, že vlastně vůbec není potřeba bát se dělat věci, které lidé chtějí. Protože moje hlava je stejně ten finální filtr, který z toho nakonec udělá něco vlastního a jedinečného. I když pracuju s něčím, o čem vím, že zrovna rezonuje s dobou, pořád tam musí být nějaký detail, koncept nebo designérská vrstva navíc. Třeba letos jsem úplně cítil, že to bude rok henley triček, těch trik se třemi knoflíčky a dlouhým rukávem. Tak jsme je udělali v několika barvách do poslední show, protože jsem prostě cítil, že to je teď cool. A vlastně si myslím, že není nic špatného na tom chtít, aby lidé vypadali hezky, cool a sexy. Móda je samozřejmě nějaká forma vyjádření, ale současně je pořád strašně lidská a intuitivní.

Funguje tedy i tvůj osobní příběh jako součást identity značky?

Možné to asi je. Ale současně si nemyslím, že bych byl nějak výraznou tváří té značky. Jasně, lidi z té insider komunity většinou vědí, jak vypadám, ale často se mi stává, že mě někdo pozná až později. Třeba řekne: „Jo, to jste vy, co děláte ty věci? Já vůbec nevěděl, jak vypadáte.“ A mně to vlastně přijde skvělé. V tu chvíli mám pocit, že ty věci fungují samy za sebe a nestojí jen na mojí osobě. Nikdy jsem nechtěl budovat značku čistě na vlastním obličeji nebo nějakém kultu osobnosti. Mnohem důležitější je pro mě to, aby měla vlastní energii, vlastní svět a aby fungovala i bez toho, že u ní budu neustále přítomný já. A možná právě to je pro mě známka dobře postavené značky. Když si lidé pamatují spíš pocit, estetiku nebo určitou atmosféru než samotného autora.

Byl moment, který všichni kolem vnímali jako velký úspěch, ale ty sám ne?

Je vtipné, že pro mě třeba nebyla nejsilnější ta přehlídka na ostrově na Vltavě. Přitom většina lidí si právě tuhle show pamatuje jako strašně silnou a často mi říkají, že tam jsem byl nejvíc já. Ta lokace byla nádherná a byly tam opravdu krásné věci, ale já jsem tehdy měl pocit, že jsem tomu nedal tolik péče, kolik bych chtěl. Myslím, že jsem byl zrovna v nějaké životní i pracovní kaši a nestíhalo se všechno tak dobře, jak bych potřeboval. A zpětně mám pocit, že to celé mohlo být ještě mnohem lepší, kdyby tomu bylo věnováno víc prostoru, času a soustředění. U těch jednotlivých looků jsem cítil, že jsem některé věci nedotáhl tak precizně, jak bych si představoval. Což je vlastně zvláštní paradox módy. Někdy práci, o které si sám myslíš, že není úplně dotažená, lidé milují nejvíc. A naopak věci, do kterých vložíš úplně všechno, třeba nevyvolají tak silnou reakci. Asi se člověk časem musí smířit s tím, že vlastní pohled a pohled okolí nikdy nebudou úplně stejné.

Jistou kapitolu v tvém životě tvořilo působení pod hlavičkou české značky Kara. Mě to samotného mrzí, že se to nepovedlo. A mrzí mě to vlastně i jako konzumenta a člověka, který s těmi věcmi tehdy jako stylista pracoval, protože mi přišlo, že tam byl obrovský potenciál. Chceš se o tom bavit?

(zamýšlí se) Mě to vlastně mrzí dodneška, protože já jsem do toho šel s fakt velkým nadšením. A myslím si, že tam byla upřímná ambice tu značku nějak upgradovat a posunout. Vlastně tomu chvíli všechno nasvědčovalo. Ale strašně rychle zjistíš, že přetvářet už existující velkou firmu je úplně jiná disciplína než budovat vlastní značku od nuly. Najednou tam jsou výrobní procesy, finance, obchodní modely, očekávání lidí, dodavatelé, historie té firmy. Všechno je mnohem pomalejší a složitější, než si člověk zvenku představuje. Nakonec tam prostě nebylo úplný propojení mezi tím, kam jsem to chtěl kreativně posouvat já, a tím, co ta firma reálně byla schopná nebo ochotná udělat. Asi to tak mělo být. Mrzí mě trochu jedna věc, že se ta kolekce vlastně nikdy nedostala do prodeje. Do prodeje se dostaly jenom moje kabelky, které tehdy vznikly. Přitom tam byly krásné vzorované kožené košile s nádhernými límečky, šátky, body, bombery… a vlastně to celé skončilo jen u vzorků. Nic z toho se reálně nevyrobilo, ani v malém množství. A v tom je mi trochu líto té energie a práce, protože jsem tam byl přes rok a za tu dobu se podle mě něco stihnout mohlo. Nakonec vznikly spíš takové polotovary, které jsem trochu upravil, aby byly hezčí a daly se prezentovat. Ale ta moje skutečná kapsule se nikdy nevyrobila. A to je škoda.

Nezahořkl jsi?

Vůbec! Já mám obecně pocit, že věci přicházejí a odcházejí tak, jak mají. A zpětně si vlastně myslím, že všechno dopadlo správně. Tehdy bych stejně asi neměl kapacitu dělat vedle toho ještě naplno vlastní věci v takovém rozsahu jako dnes. Možná bych pak vůbec nemohl dělat olympiádu nebo všechny další projekty, které přišly později. A současně si nemyslím, že to byla chyba někoho konkrétního. Spíš se jen nepotkaly okolnosti, timing a možnosti. Což se podle mě v kreativním prostředí děje strašně často. Ve výsledku to pro mě ale byla velmi důležitá zkušenost. I v tom, že jsem si díky ní ještě víc uvědomil, jak moc potřebuju mít kontrolu nad tím, co dělám, a jak zásadní je pro mě prostředí, ve kterém ty věci vznikají. Protože právě atmosféra a lidé kolem nakonec strašně ovlivňují, jaká ta práce vůbec bude.

Vzal bys dnes znovu práci u velké módní značky?

Myslím si, že jo. Přece jenom to tam bylo v mnoha věcech opravdu neuvěřitelné. Ty možnosti, které tam máš, jsou obrovské. Resources, craftsmanship, přístup k nejlepším materiálům, a hlavně ten tým extrémně talentovaných lidí kolem tebe… Ve výsledku to totiž vůbec není o jednom kreativním řediteli. Je to o skupině nejlepších z nejlepších, která společně vytváří něco mnohem většího. Módní domy časem zjistí, že ten současný režim není úplně dlouhodobě udržitelný. Že to tempo a tlak jsou extrémní. A věřím, že se to zase trochu uklidní a vrátí k větší kvalitě, soustředění a možná i určité lidskosti.

Chápeš vůbec, že vlastně přepisuješ českou estetiku?

(směje se) Tohle musíš říct ty. Pro mě už jsou to strašně silná slova a soudy, kterých si samozřejmě velmi vážím, ale asi mi můj vlastní přístup k práci nedovolí něco takového o sobě sám tvrdit. Možná si to dokážu přiznat za deset nebo patnáct let, pokud to tak opravdu bude. Já mám pořád pocit, že hlavně dělám svoji práci a snažím se věci posouvat tak, aby působily současně, autenticky a aby měly nějakou emoci. Ale samozřejmě si uvědomuju, že některé projekty už mají přesah i mimo samotnou módu. A možná právě tam se nějaká změna estetiky nebo způsobu vnímání opravdu začíná odehrávat.

Dobře, tak já to řeknu: přepisuješ českou estetiku.

Já vlastně nevím, jak velký vliv může mít módní designér na českou veřejnost, i kdyby byl sebeznámější. Ale třeba právě u olympiády mi trochu došlo, že tam ta estetika opravdu nějak fungovala. Ať se to lidem líbilo, nebo ne, tak ji vnímali. Byla vidět. A během Paříže se o ní mluvilo. A myslím si, že právě u takových projektů se nějaká redefinice českého stylu opravdu dít může. Protože mají masový přesah a dostanou se i k lidem, kteří by se o módu jinak vůbec nezajímali. Tam asi dokážu připustit, že to může nějak měnit český vkus nebo spíš obraz a tvář téhle země. Stejně jako máme vlajku nebo nový vizuální styl státu, tak si myslím, že se podobné projekty postupně zapisují do širší kulturní paměti. Něco jako Tančící dům. Ať se lidem líbí, nebo ne, prostě tam stojí a definují určitou dobu, estetiku a způsob přemýšlení o téhle zemi.

Má dnes designér vůbec prostor skutečně se rozvíjet? Narážím na tempo, v jakém nové kolekce produkují fast fashion řetězce i velké tradiční módní domy.

Myslím si, že tohle je vlastně jedna z mých největších výhod. A teď nemluvím o fast fashion, ale spíš o velkých designérských domech. Když se dnes podíváš na to, jak fungují, jsou to ve výsledku obrovské korporáty. A jejich nejprodávanější produkty často nejsou ty ikonické krokodýlí kabelky za statisíce, ale věci jako náramky, tenisky nebo drobné doplňky. Takže se z nich vlastně staly trochu luxusnější obchodní domy. Jen mnohem lépe naleštěné a schované za nějaký vznosný koncept. Myslím si, že ti opravdu dobří kreativní ředitelé to sami vědí. Že jsou do určité míry najatí na to, aby vytvořili hezčí iluzi a nový kulturní obal pro obrovský byznys. Jenže právě tím se často vytrácí autenticita a s ní i emoce. A já mám pocit, že právě to je dnes velké plus menších designérských značek. Že pořád dokážou nabídnout opravdovou emoci, opravdovou jedinečnost a určitý lidský dotek. Protože co je vlastně jedinečného na produktu, který existuje ve statisících kusech? Ve finále je to pořád jen produkt. A pro někoho to hodnotu má a pro někoho ne.
Já mám ale pocit, že s pojmy jako autenticita, komunita nebo kvalita můžu pracovat mnohem pravdivěji. A myslím si, že lidé, kteří tu značku dlouhodobě sledují, to cítí. Že za tím pořád existuje konkrétní člověk, konkrétní energie a opravdová vize, ne jen perfektně nastavený marketing.

Musí tě všechno, co děláš, opravdu bavit?

To je přece stejné jako když jdeš na rande. To tě taky musí bavit. Já dnes vlastně velmi rychle škrtám věci, které mě nebaví. A díkybohu už můžu. Jsem ve fázi, kdy moje existence může fungovat tak, že si opravdu vybírám jen věci, které se mnou rezonují. A mě to celé pořád strašně baví. Baví mě všechny aspekty toho světa. Baví mě tvořit kolekce, oblékat koncerty, vymýšlet jejich atmosféru. Baví mě přemýšlet nad tím, jak se věci nafotí nebo natočí. Jak budou vypadat fotografie a videa k novému dropu. Baví mě i úplné nuance. Jestli na e-shopu funguje líp fotka z větší dálky, nebo detailnější záběr v pohybu. Fascinují mě všechny ty drobnosti a vrstvy kolem. Ve výsledku mě stresují hlavně daně, finance a peníze. To mě vytáčí strašně. Ale většina zbytku mě opravdu přirozeně baví. A strašně si vážím toho, že můžu být svým vlastním pánem. Když potřebuju na chvíli vypnout nebo odjet na prodloužený víkend, tak můžu. Člověk si často nejvíc limitů vytváří sám v hlavě. Současně bych ale chtěl postupně vybudovat tým a celý ten byznys tak, abych jednou mohl fungovat opravdu jako kreativní ředitel v pravém slova smyslu. Tedy člověk, který přichází s koncepty, hlídá big ideas a směr celé značky. A vlastně jen koriguje loď, aby plula správným směrem. Ne už řešit všechny provozní detaily, které jsou ve výsledku strašně vyčerpávající.

Umíš dnes říkat ne?

Myslím, že za tu dobu, co ty věci dělám, jsem se naučil hodně poslouchat svůj vnitřní hlas. Ty věci filtruju vlastně velmi rychle. A když cítím, že mě něco nebude bavit nebo že to není úplně v souladu se mnou, tak rovnou řeknu ne. Velmi často jsou to třeba spolupráce s firmami nebo klienti, kteří po mně chtějí něco, co vlastně necítím, že bych chtěl dělat. A z těchto projektů pak většinou vzniká jen strašně moc trablů a starostí. Což ale lidé často vůbec nevidí, protože se to děje ještě předtím, než ten projekt vůbec vznikne. Mně se totiž mnohokrát potvrdilo, že když tam to flow není už na začátku, tak tam nebude ani na konci. A ten projekt je pak jen vyčerpávající, bez ohledu na to, jestli je malý nebo obrovský. Bere ti energii, kapacitu a vlastně tě vnitřně sžírá. A možná mám v tomhle dnes už i určitý luxus být trochu sobecký. Protože móda je do jisté míry sobecký design. Nejsem grafický designér, který primárně naplňuje zadání klienta. Já spíš vytvářím vlastní svět a vlastní vizi. A naučil jsem se projekty, které s ní nejsou v souladu, prostě dál netahat.

Roky spolupracuješ se značkou Prestige, které jsi vlastně dal nový život i nový kulturní kontext. Je pro tebe dnes ještě důležitá lokální výroba?

Hodně si zakládám na kvalitě. A samozřejmě bych strašně rád stavěl všechno na lokální výrobě, ale ono to dnes bohužel není tak jednoduché. Ty produkce tady skoro nejsou. A když jsou, tak často nejsou úplně flexibilní a ochotné přizpůsobit se tomu, že nejsme obří značka, která odebírá stovky kusů. Navíc už dnes některé věci ani neumíme vyrobit v kvalitě, kterou bych chtěl, protože spousta továren a firem postupně skončila. Co ale dává smysl dělat v Česku, to děláme tady. Co dává smysl vyrábět v Evropě, vyrábíme v Evropě. Třeba denim jsme dřív šili v poslední české továrně, která to ještě uměla, ale ta před časem zkrachovala. Nakonec jsme museli přejít do Turecka. Jenže ono strašně záleží na tom, jaké zadání tomu výrobci dáš a jakou kvalitu chceš. Podle toho to potom vypadá i stojí. A třeba džíny z Turecka jsou fakt extrémně krásné. Vyrábějí tam i velké módní domy a Turecko je dnes obrovská velmoc v denimu i práci s kůží. Takže na tom vlastně není nic špatně. Současně to ale nikdy neznamená, že bych vydal něco, za čím si nestojím. Člověk časem pochopí, že výroba nikdy nebude úplně perfektní podle představ. V módě je strašně důležité najít balanc mezi perfekcionismem a schopností věci pustit do světa. Ale zároveň si pořád zachovat určitý vnitřní majáček kvality. A nevydat něco, kde by ta kvalita opravdu chyběla. To bych nikdy neudělal.

Co je s tvou značkou dlouhodobě hodně spojené, je pánská móda. Současně si ale myslím, že tvoje věci vypadají často skvěle i na ženách.

Upřímně je mi to vlastně dost jedno. Mě vůbec neuráží, ať si moje věci obleče kdokoliv. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel tak striktně. Co se týče genderu, tak já vlastně ani moc nechápu, proč je to pořád tak velké téma. Ale očividně je, takže o tom asi pořád musíme mluvit. Mně osobně přijde mnohem přirozenější určitá volnost a možnost interpretace. A zároveň si myslím, že lidé, kteří se nejvíc zaklínají tradičními hodnotami a absolutně pevně nastaveným světem, často ve výsledku způsobili mnohem víc bolesti a utrpení než lidé, kteří přemýšlejí o identitě svobodněji nebo jinak. A mě strašně baví právě to sledovat. Vidět, jak různí lidé moje věci interpretují po svém. Jak se ten produkt mění podle energie člověka, který ho nosí. Ta rozmanitost je podle mě jedna z nejpřirozenějších věcí, které jako lidstvo máme. A myslím si, že i ta značka má nějakou vlastní představu člověka, kterého si s ní spojíš. A je vlastně jedno, jestli je to kluk, holka nebo kdokoliv mezi tím.

Musím říct, že máš na svých přehlídkách dlouhodobě jeden z nejlepších castingů v Česku. Nejen že vždy vybíráš opravdu skvělé kluky, ale tvoje street castingy už jsou skoro legendární.

Tak to děkuji. Myslím, že tam pořád existuje nějaký ideál krásy, který mě baví a který pro tu značku přirozeně nastavuju. Relativně obyčejní, ale hezcí kluci. A právě street casting mě fascinuje tím, že celou tu módu dělá mnohem dostupnější. Lidé mají pocit, že si na ni můžou sáhnout. Že není úplně nedosažitelná a že je předvedená na někom, koho si umí představit i ve svém vlastním životě. A možná právě díky tomu se tím můžou nějak inspirovat nebo si ten úspěch trochu vztáhnout i sami na sebe. Já mám obecně rád, když móda nepůsobí úplně odtrženě od reality. Současně věřím, že časem bude ten casting ještě diverznější. Jen je potřeba si přiznat, že dělat opravdu diverse casting v českém prostředí je někdy trochu disciplína. Ten pool lidí je tady prostě mnohem menší než v Paříži nebo Londýně. Ale já se vždycky snažím mít casting co nejvíc 
různorodý a přemýšlet nad tím, jaké typy lidí do toho světa pouštím.

Přemýšlíš někdy nad tím, co po tobě jednou zůstane?

Mě třeba úplně dojalo, když mi Michaela Karnerová řekla, že Moravská galerie v Brně odkoupila několik mých stěžejních looků do svých sbírek. A že to je vlastně něco, co tu po mně jednou zůstane. Úplně mě zasáhlo, že už teď, ve třiceti, vím, že někde existují věci, které budou dál připomínat určitou dobu, určitou estetiku a nějakou práci, kterou jsem dělal. Tohle jsou pro mě strašně silné momenty. Stejně jako projekty, které nějak rezonují s celou společností a dokážou přesáhnout samotnou módu. Ať už to byla olympijská kolekce nebo další věci, které najednou začnou žít vlastním životem. A co bude ta skutečná legacy, to asi člověk stejně nikdy úplně neurčí sám. To ukáže až čas. Ale mám radost, že něco z té práce už teď někde zůstává.

Nejde se nezeptat na olympiádu. Cítil ses tehdy víc jako designér, nebo reprezentant národa?

Upřímně asi víc jako reprezentant národa. Ale spíš směrem ven, vůči zahraničí než vůči českým lidem. Protože jsem tak nějak tušil, že tady to úplně jednoduše dopadnout nemusí. My bohužel pořád nejsme úplně kulturní národ v tom smyslu, že bychom design, módu nebo umění brali jako přirozenou součást veřejného života. A vlastně mám pocit, že i ten odpor, který olympijská kolekce vyvolala, je svým způsobem důležitý. Protože tím ty lidi trochu učíš. Když něco uděláš jednou, působí to jako zvláštnost. Když to uděláš desetkrát, společnost si na to postupně zvykne a začne to vnímat jako normální součást kultury. Já jsem se tehdy opravdu cítil skoro jako další člen olympijského týmu. Jako někdo, kdo tam za svou disciplínu reprezentuje zemi stejně jako sportovci. A právě proto jsem to celé nebral jen jako módní kolekci, ale jako určitý kulturní statement o tom, jak může současné Česko působit navenek.

Kdo byl vlastně tvůj největší soupeř? Český nevkus?

Přesně! A když jsme pak dostali ocenění ze zahraničí, měl jsem pocit, že jsem si tu svoji medaili vlastně vyhrál taky. Od začátku jsem to řešil hlavně tak, aby to fungovalo navenek a reprezentovalo nás to jako moderní současnou zemi. Bez neustálého patosu historie, i když žijeme dost nostalgickou dobu. Mě vždycky strašně bavilo pracovat s českým vkusem i nevkusem a s těmi našimi specifiky kultury, módy a všeho kolem. Myslím, že dřív ještě víc než dnes. Díky, že jsi mi to připomněl, aspoň nad tím budu zase přemýšlet při dalších kolekcích. Mě obecně fascinují kontrasty. Myslím si, že právě my, Češi, umíme s kontrasty pracovat strašně dobře. A kontrast je podle mě emoce, která tě nenechá úplně v klidu. To je přesně ta věc, která dává módě šťávu a napětí. A vlastně je to pro mě často i způsob, jak si zpracovat témata, která mě dřív osobně iritovala. Třeba outdoorová móda mě svého času fakt vytáčela, než jsem si ji přeložil po svém. A dnes si uvědomuju, že už jsem na tyhle principy skoro zapomněl, protože jsem si je asi vnitřně zpracoval. Současně je to ale i strašně silná komunikační linka. Když řekneš, že kolekce vychází z montérek, jako třeba v případě Expo, lidé si to okamžitě zapamatují a mají pocit, že tomu rozumí. Když řekneš, že je to modrá bavlněná košile, tak to prostě nikdy nebude fungovat stejně silně.

Děláš módní kolekce, organizuješ velkolepé přehlídky, oblékal jsi olympiádu i Expo, připravuješ kostýmy na koncerty, spolupracuješ s koncernem Toyota, pořádáš večeře a teď znovu i velký ples. Nemáš někdy pocit, že jsi vlastně sám sebe přerostl? Že sis splnil všechno, o čem se ti dřív mohlo jen snít? Nebo máš pořád pocit, že je před tebou ještě něco dalšího?

Ještě nejsem na známkách. (směje se) Já mám ty standardy pořád strašně vysoko. A možná právě proto ten pocit nikdy úplně nepřijde. Měl jsem štěstí vidět opravdu špičkovou práci a několikrát být na přehlídkách nebo eventech módních domů jako Louis Vuitton, Dior, Hermès nebo Gucci. A tam člověk najednou pochopí, co všechno je vlastně možné. Pamatuju si třeba prezentaci nové keramiky od Hermès. Byla to úplně audiovizuální instalace, která tě absolutně pohltila. Procházel ses tím prostorem a najednou vidíš, že i taková věc se dá udělat s neuvěřitelnou citlivostí, emocí a důsledností. A přesně to tě strašně nabudí. Najednou začneš přemýšlet v úplně jiném rámci. Pak už se ti vlastně nechce zpátky.

Tobě se povedlo něco, co bývá typické spíš pro velké zahraniční značky, a to, že sis vybudoval kolem sebe skutečnou komunitu lidí. A možná určitým vyvrcholením je i druhý ročník tvého opulentního plesu, kam zveš nejbližší přátele značky.

Ono to z toho nějak přirozeně vyplynulo. Vlastně hlavně z toho, co jsem sám cítil, že mi tady chybí a co bych chtěl zažívat. Ten ball je úplně přesný příklad. Měl jsem pocit, že tady nic podobného neexistuje. Buď tady byly maškarní večírky, ravey nebo klasické plesy v Obecním domě s dortovými šaty. Ale chyběl mi nějaký moderní, šik ples à la Paříž. Něco opulentního, ale současně současného. Elegantního, ale ne kostýmního. Tak jsem to prostě vytvořil. A myslím si, že je to vlastně i určitá kultivace kultury. Já jsem ty věci viděl v Paříži a věděl jsem, jak mohou vypadat. A měl jsem pocit, že něco podobného může existovat i tady. Strašně mě baví, že to nezůstane jen u debat v baru o tom, že české akce nemají úroveň nebo že tady něco chybí. Ale že to člověk opravdu vezme a přeloží do reality. A ten ball se alespoň snaží být akcí na úrovni. Místem, kde se potkává nová generace lidí z hudby, filmu, herectví i celé kreativní scény. A vlastně tím zase vzniká nějaká nová kultura. To mi přijde strašně krásné. Já si toho moc vážím a věřím, že je to oboustranné. Že každý z nás od toho druhého něco přebírá. Vidíme se navzájem v tom nejlepším a společně z toho vznikají nové věci.

Jednou jsme se spolu bavili o tom, že tvoje úplně první estetické vnímání a potřeba pracovat vizuálně vznikaly už v době, kdy jsi v Hodoníně aranžoval květiny v kostele. Kdybys se dnes mohl vrátit k tomu malému klukovi, který tam instaluje gladioly a sní o nějakém větším a jiném světě, co bys mu vzkázal?

Asi bych mu řekl, ať toho klidně dělá ještě víc. Ať se toho vůbec nebojí. Že se dá v životě vlastně uživit čímkoliv, pokud v tom člověk má vášeň a postupně se v tom kultivuje. A hlavně, ať si opravdu pustí do hlavy to, co ho přirozeně baví, a tomu věří. Ten tlak je tam samozřejmě pořád. A myslím si, že bude už asi jen větší. Někdy je zdravý a posouvá tě, někdy už je nezdravý a člověk s ním musí trochu bojovat. Pak si ale zase vzpomeneš, že už jsi některé věci zvládl, tak zvládneš i další, a jede se dál. Myslím ale, že je vlastně dobře, že tam určitý tlak pořád je. Drží tě v pozoru, abys nepustil něco, co není opravdu dobré. Ale on se ten kluk docela povedl, nemyslíš?

Myslím, že docela dobrý. Na Hodonín dobrý! Řekl kluk z Bohunic.
Tak dík!

Čekáš, že tvoje práce bude obecně pochopená?

Někdo ji pochopí a někdo ne. A vlastně to očekávám i sám od sebe. Nemyslím si naivně, že ty věci budou čitelné pro všechny. Současně si ale myslím, že u některých věcí ani není tolik, co chápat. Triko s nápisem nebo grafikou se ti prostě buď líbí, nebo ne. Mě spíš baví moment, kdy to začne penetrovat. Když se moje signaturní prvky jako etiketa za krkem nebo třeba Prestige postupně dostávají lidem do hlavy a zakořeňují se tam. Ať už v Česku, nebo někde v zahraničí. To mi přijde vlastně strašně krásné. Ve chvíli, kdy lidé tu značku poznají na první pohled a funguje pro ně skoro jako vlastní vizuální jazyk, mám pocit, že se podařilo něco mnohem silnějšího než jen udělat jednu povedenou kolekci. Když už pak lidé ty věci znají podobně přirozeně, jako dnes znají třeba monogram Louis Vuitton.

Jsi teď šťastný?

Jo. Zdá se, že jo. Upřímně si ani nedovedu představit, co by se muselo stát, abych byl úplně nešťastný. Myslím, že nejsem typ člověka, který je nastavený na dlouhodobý smutek. Umím se docela rychle otřepat a jít dál. Současně se ale učím, že některé věci si člověk musí opravdu prožít a nemůže je jen přejít, protože pak v něm někde zůstávají. A asi se pořád učím i to, jak si všechny ty věci správně srovnat v hlavě, protože jinak se z toho člověk může velmi snadno ztratit nebo zbláznit. Mám ale pocit, že to zatím zvládám obstojně. A hlavně mě to, co dělám, pořád strašně naplňuje. Pořád mě baví tvořit, vymýšlet nové věci a být kolem lidí, kteří tomu dávají stejnou energii. A myslím, že právě to je pro mě dnes asi největší definice štěstí.