Jan Budař:
Měl jsem štěstí na zázraky
Potkali jsme se v milé Šťastné kavárně v Praze a chvíli trvalo, než jsme si k sobě našli cestu. Jako bychom se na sebe ladili jako dva hudební nástroje. Bylo cítit, že živé rozhovory jsou pro herce Budaře trochu otravné, ale producent a spisovatel jsou za ně naopak rádi. Jan Budař plynule přecházel z jedné své životní role do druhé a jsem moc rád, že mě k sobě nakonec pustil i jako člověk. A tak jsme si nakonec příjemně popovídali při voňavé kávě a lahodných dortících. „Já jedu na mák,“ prozradil mi Jan Budař s úsměvem, když si vychutnával svůj oblíbený makový. Snad to naše kavárenské povídání bude hezky stráveným časem i pro vás.
Jak se dnes máte?
To jsou takový ty otázky na úvod, kdy novinář neví, jak začít a já nevím, co říkat.
Já jsem takto začít chtěl, ale přeskočíme to. Já se na vás potřebuju trochu naladit, protože jste pro mě trochu záhada.
Chápu. Vy jste zase záhada pro mě, takže je to fér (smích). To naladíme, nebojte.
Co vás naposledy rozesmálo?
(Dlouze přemýšlí).
Kaskadér Honza Vosmik, když jsme s dalšími pěti kaskadéry slaňovali z baráku. Trochu jsme se u toho zapotili, protože jsme byli všichni cvaknutí na jednu karabinu, což není úplně standardní, ale není to ani chyba, nicméně jsme měli trošku stažený zadky (smích). Dole Honza suše prohlásil: „Bylo to takový špekatý.“ Jeho humor a hlášky mě velmi baví. Honza je jeden z kaskadérů, se kterým se hodně směju. S Martinem Hubem se taky často smějem. Hub, ne herec Martin Huba! Lidi si je často pletou. Kaskoši mají skvělý smysl pro humor, a to mě na nich moc baví.
Jak jste se dostal ke slaňování budovy s kaskadéry?
Chodím s nima trénovat a slaňování baráku byl jeden z jejich tréninků. Ve vylidněné Poldi Kladno jsme se celý víkend spouštěli na lanech ze střechy opuštěné budovy.
Jak se stane, že herec začne trénovat s kaskadéry? Kvůli filmu?
Tak trochu. V roce 2018 se točil Žižka, kde jsem si ke kaskadérský práci trochu přičuchnul. Těch pár bojových scén, který mi scénář předepisoval, jsem dělal sám, tedy bez kaskadérského dubla, a díky tomu jsem s nima přišel trochu víc do kontaktu. Musím říct, že mě úplně nadchli a zároveň jsem k nim získal ještě větší respekt. Líbil se mi jejich nadhled, humor, způsob komunikace, i to, že na sobě musí pořád makat, pokud chtějí svoji práci dělat. A tehdy mi Petr Jákl řekl, že bych si mohl v rámci příprav na ty bojový scény zajít na kaskadérský trénink, a tak jsem šel. A málem jsem se tam poblil (smích).
To to bylo tak náročný?
Bylo (smích). Přišel jsem tam jako takový vyjukaný panic a hned jsem sebou mlátil o žíněnku a běhal, metal divné kozelce, kotrmelce dělal rozhodně, pak hvězdy, pak válel sudy, pak dělal parakotouly a po půl hodině jsem byl úplně splavenej a protože moje tělo nebylo na takový kardio vůbec zvyklý, musel jsem utýct na záchod a tam to deset minut rozdýchávat. Rozdýchal jsem to a už mezi ně chodím šest let (smích). Změnilo mi to život.
Potkáváte tam hodně svých hereckých kolegů?
Ne, ani jednoho. Já se jim nedivím (smích). Je to dřina.
Už jste byl před kamerou i jako kaskadér?
Jo, jednou jsem dostal šanci. David Lištván mě vzal na film Vrána, kde jsem měl takovou mini akci, kdy mi hlavní představitel probodnul nožem krk. Drsná smrt. Kaskadéři před kamerou v podstatě hlavně umírají. Ta akce nebyla nijak náročná; pád na kolena (na kterých jsem měl chrániče) a pak už jsem se měl jen svalit na dlažbu, což jsem zvládl bez problémů a moc si to užil. S chlapama byla velká sranda. A znova jsem je obdivoval, co všechno zvládnou, a ještě u toho vypadají, že to není nic těžkýho.
Takže jste si ke všem vašim uměleckým aktivitám přidal ještě kaskadérství?
Né (smích). Takhle bych to neřekl. Já se se vší pokorou beru jen jako jejich učedník, který si možná ještě někdy kaskadérskou práci před kamerou vyzkouší, ale nemůžu o sobě říkat, že jsem kaskadér, na to k nim mám příliš velký respekt a obdiv.
Pojďme se teď přesunout k vašim ostatním činnostem, kterými se v životě zabýváte. Je jich skutečně celá řada. Mají nějaké pořadí, jak jste se k nim postupně dostával, nebo jste byl už od malička takto multifunkční?
Víceméně jsem se jako dítě (asi ve čtrnácti letech) začal učit hrát na klavír, rád jsem kreslil, psal si krátké povídky, skládal písničky, které jsem si zapisoval do notových sešitů, které mám do teď někde schované…
Přehrajete si někdy vaše rané písně?
Ne, na to si netroufám (smích). No, a někdy kolem těch čtrnácti jsem se taky rozhodl, že bych chtěl být hercem. Dítě jsem byl tiché, zakřiknuté, otcem udeptané do naprosté poslušnosti, takže to všechny dost překvapilo, že bych se chtěl živit jako herec. Já si za tím ale šel a vyšlo to; v roce 1996 jsem se dostal v Brně na JAMU. Studovali se mnou mimo jiné Jana Janěková ml. nebo Michal Slaný, Lenka Novotná, která dnes moderuje na Vltavě. Naším profesorem herectví byl Josef Karlík – trochu cholerický pedagog, ale herec to byl skvělý a měl nás myslím svým způsobem rád.
Věřil jste, že se prosadíte? Přece jen konkurence herců je obrovská…
Je. Navíc, já věřím tomu, že hercem může být prakticky každý, protože naučit se dá cokoliv, když tomu člověk věnuje dost času a lásky. Strach, že bych se neprosadil, jsem neměl, je to divný, ale je to tak. Nějak jsem v sebe věřil, a to až tak, že jsem se úplným zázrakem dostal do svého prvního a posledního divadelního angažmá do Divadla na Zábradlí. Všichni moji spolužáci si klepali na čelo, že jsem se zbláznil, když hned ze školy chci do Prahy, a navíc do jednoho z nejlepších českých divadel, ale já věřil, že to možné je a vyšlo to. Měl jsem v životě ohromné štěstí na zázraky a snad ještě stále mám. Prošel jsem za posledních pár let takovou silnou vnitřní transformací, díky níž se z mého těla začaly uvolňovat traumatické pocity z dětství, a to mi docela předělává můj dojem o sobě i ze sebe. Teď ve zralém věku mám pocit, jako by mi paradoxně sebevědomí ubývalo, mnohem víc se trápím pochybnostmi, přímo bytostně cítím obrovské zátěže svých předků a moje naivní dětská víra je najednou docela ochromená a já musím dolovat svoje sebevědomí z úplně jiných zdrojů.
To bych do vás na první pohled neřekl.
No, vidíte (smích). Jak řekl moc hezky Robin Williams: „Chovej se ke každému slušně, nikdy nevíš, čím ten člověk prochází a co prožívá.“ Myslím, že tak nějak to řekl.
Z jakých zdrojů tedy to svoje sebevědomí dolujete?
Z hlubin sebe sama (smích). Z pohybu těla, z dobrého spánku, dobré výživy. Někdy je to dřina. Jak zraju, tak už nemůžu nevidět, co jsem si ve dvaceti přál a nestalo se a naopak, co jsem si nepřál a stalo se. Kde jsem a kde jsem chtěl být a kde už nejspíš nikdy nebudu. Někdy si říkám, že jsem v minulém životě byl velkou hollywoodskou hvězdou a v tomhle životě jsem poměrně brzy dospěl k tomu, že se jí opět stanu a že je to zcela přirozené (smích). Jiné vysvětlení pro svoje bezprecedentní tehdejší sebevědomí a víru v sebe sama nemám. Obrovsky jsem v životě zpokorněl a začal se vnímat docela obyčejně, čímž jsem ovšem ztratil takové zvláštní vnitřní dynamo, které generovalo jakousi energii výjimečnosti, která mi plnila velmi odvážné sny. Spadl jsem na takové svoje dno a na tom dně zažívám svůj obyčejný lidský život.
A jaké to je na dně?
Je to jako bych byl přinucený sám sebou zrevidovat celý svůj život a podívat se na to, co tu jako člověk vlastně dělám, co tu chci dělat, co tu mám dělat. Možná je to obyčejná krize středního věku, o které jsem složil písničku, když mi ještě nebylo třicet (smích). Ale intuitivně cítím, že moje cesta má smysl, i když někdy kráčím údolím stínů. O tom jsem si zase napsal píseň „Všechno smysl má“, kterou hraju na závěr svých recitálů.
Na vašich sociálních sítích jsem zaznamenal, že meditujete. Máte blízko k duchovním naukám, jste věřící?
Nehlásím se k žádné církvi, ani nijak pečlivě nestuduji žádné konkrétní náboženství, ale vnímám se jako spirituálně založený hledač souvislostí. Meditace je velmi užitečný nástroj. Já jsem zkoušel meditovat mnoho let a pořád jsem to jaksi nedokázal pochopit, co se tím vlastně přesně myslí a jak to má správně vypadat. Jak se u toho má člověk cítit, aby to dělal „jak se má“, a pak jsem se na to úplně vykašlal. Pozorování dechu, myšlenek, sebe sama; přestal jsem to řešit, protože mě to jenom frustrovalo, a pak se stala překvapivá věc, jakmile jsem se přestal snažit cokoliv dělat a bral to, jako že si jdu trochu zdřímnout, najednou mi to došlo! V tom to totiž je! Člověk jde prostě vědomě odpočívat a u toho si jeho tělo občas příjemně klimbne nebo rovnou usne (smích). A potěšilo mě, když mi Petr Horký řekl, že takto přesně mu meditaci popsal nějaký zkušený mnich, který ji léta praktikoval.
A kdy meditujete? Má to nějaký rytmus nebo je to nahodilé odpočívání?
Mně meditace pomáhá, když zažívám strach, napětí, iritaci, zoufalost nebo kritické myšlenky. Restartuje moje vnímání a dodá tělu potřebnou energii. Někdy není jednoduché meditovat tak dlouho, dokud nepocítím úlevu od toho, co mě tíží, protože mi myšlenky říkají, že se nesmím flákat a jen tak si tu sedět a funět (smích). A tak se mi někdy podaří zůstat se sebou a jindy mě proud starostí strhne a odpočinek se nezdaří.
Přijde mi, že se na vašich sociálních sítích poměrně realizujete, baví vás to?
Baví mě točit si krátký vtipný videa, ale na druhou stranu mě moc nebaví tomu asociálnímu světu věnovat energii, je to takový nekonečný žrout času a pozornosti, a i když tam je celý svět na dosah prstu, doslova, je to velmi záludné, protože ten svět je silně stylizovaný, a to i když se tváří hrozně autenticky, a to je pro hlavu až škodlivé, řekl bych. Takže svoje profily na Facebooku a Instagramu používám jako pracovní nástroje a scrollování si limituju a někdy i zakazuju.
K vaší umělecké práci, ať už je to psaní nebo malování, ale asi i herectví, je důležitá inspirace. Máte nějaký návod, kde a jak ji nacházet?
To bych moc rád měl, takový návod. U mě se inspirace a tvořivý proud chová, jak chce on, já mu nedokážu poručit, aby byl, aby se děl. Určitě to souvisí s celkovou energií, v níž se nacházím, jak se jako člověk cítím, jaké období zrovna zažívám. Podle toho pak přicházejí různé druhy tvůrčích přebytků. Je to jako s vylučováním; člověk nejdřív jí a pak vylučuje, a to, co do sebe dostává, to pak vylučuje, nikdy to není jinak. S tvorbou je to stejné, takže se vědomě živím kvalitním uměním, ať už jsou to obrazy, literatura, hudba, filmy, abych pak, až to přijde, mohl kvalitně vylučovat (smích).
Zatím jste napsal čtyři knihy – Prince Mamánka, Největší tajemství Leopolda Bumbáce, Přiběh lásky a Snílka, pracujete na nějaké další?
Mám rozpracované nějaké náměty, které věřím stojí za to, je to jedna pohádková kniha, dva scénáře a jeden román.
A jak to vypadá s realizací vašeho druhého filmu o Leopoldu Bumbácovi?
Opět čekám, až potkám ty pravé spolupracovníky, aby mohl film vzniknout. Scénář je napsaný, a dokonce je i chválený, z čehož mám radost, tak snad se to podaří.
Budete opět režírovat a hrát hlavní roli, jako tomu bylo u Prince Mamánka?
To se sám sebe taky ptám (smích). Ta role je krásná, takže pro mě jako pro herce je to samozřejmě velmi lákavé, zároveň i u Mamánka jsem to nesmírně pečlivě zvažoval, zda ho hrát nebo ne, a to i přesto, že jsem si tu roli psal od začátku pro sebe. Bumbáce jsem psal původně pro Ondřeje Vetchýho, ale ten mě jako člověk hluboce zklamal, takže takhle varianta padla. Moc si přeju, aby ten film vzniknul, protože věřím, že bude krásný a jsem si jistý, že herecké obsazení bude opět skvělé, ať už se mnou nebo beze mě, tak jako tomu bylo i u Mamánka.
Jak jste s vaším prvním filmem dopadl jako producent?
Dobře, film byl nakonec v zelených číslech, a i když to nebyl úplný megahit, dopadl v kinech velmi dobře, takže jsem to jako producent zvládl, a to hlavně díky podpoře mých spolupracovníků v čele s Janem Malířem, Jakubem Červenkou, Jiřinou Budíkovou z ČT, taky jsme dostali grant od Státního fondu kinematografie. Film je týmová záležitost, sám ho člověk bohužel udělat nedokáže na rozdíl třeba od písničky nebo obrazu.
Ve vaší krásné knize Snílek popisujete zážitek s liánou Ayahuaskou. Dalo vám setkání s ní do života něco nového, objevného, překvapivého?
To setkání mi naprosto proměnilo pohled na realitu i na život na naší planetě. Zažil jsem v Peru asi dvanáct šamanských rituálů, kdy jsem vypil dost hnusný odvar vyrobený z té liány. Tělo se pak toxikuje, zvrací, má průjem, celkově se dost pročistí a mysl zažívá neuvěřitelné vize a zprávy, které mu rostlina předává. Mě hodně překvapila její obrovská inteligence, která mnohonásobně převyšuje inteligenci člověka. Je to jako setkat se s mimozemskou civilizací, která si jen tak roste v pralese. Díky těmto silným zážitkům mi koncept, kdy se člověk sám dosadil na vrchol pomyslného vývoje na Zemi, přijde velmi legrační. Já se na to dívám tak, že inteligence jde sestupně takto: nejdřív jsou všechny rostliny, pak všechna zvířata a kdesi na posledních příčkách je člověk (smích).
To nám moc nefandíte.
To zas ne, já nám fandím, jenom je fajn si přiznat, že naše telepatie a vnímavost propojenosti života na Zemi je opravdu značně zakrnělá, což se doufejme v následujících stoletích s věkem Vodnáře zlepší.
Myslíte, že jste se narodil do špatné doby? Je nějaké období, kdy byste žil raději?
Říká se, že se člověk narodí rodičům, kteří jsou dokonalí pro to, co se má v životě naučit. Asi to tak bude, ale někdy je to fakt masakr. To, co jsme jako lidé sami sobě schopní dělat, to, jakou necitlivost dokážeme díky potlačeným traumatickým pocitům předávat svým potomkům a našemu okolí, je někdy velmi bolavé vidět a zažívat. Já bych chtěl žít v době, kdy je trauma lidstva již vyléčené a telepatie a jasnozřivost jsou běžným jazykem lidí, díky němuž člověk umí zcela samozřejmě komunikovat s jakoukoliv živou formou na Zemi, a laskavá vnímavost a symbióza jsou jediné efektivní způsoby existence. Jsem si jistý, že takové časy tu na Zemi byly a zase budou.
