Bára+Niky: MALÉhry
KOSMOPOLITNÍ BRNO aneb SKVRNA V BAZÉNU

Kdybychom měly vyjmenovat všechna brněnská místa, která milujeme, vystačilo by to nejméně na dvoustranu časopisu. Na každém z nich se, krom obdivování architektonických krás, dá i spousta věcí zažít. Jako třeba v revitalizované ikoně architektury sedmdesátých let, bazénu na Kraví Hoře, kterému žádný rodilý Brňák neřekne jinak než „Kravák“.
Protože skleněnou halu moderního krytého bazénu milujeme, nejen pro její výhledy na panoramata Brna a hrad Špilberk, jsme také její časté návštěvnice. Pokaždé si tak při plavání užíváme nejen čistotu materiálů, jako je dřevo, sklo a beton, ale také, a to je pro nás nejzábavnější, sledujeme mnohé životní příběhy. Už jste to někdy zkusili, být na svém oblíbeném místě a jen sledovat, co se kolem vás děje? Život sám totiž píše ty nejzábavnější příběhy, stačí se jen zklidnit a stát se pozorovatelem. Dnes se s vámi podělíme o příběh Niki z večerního plavání…
 
Mohl to být den jako každý jiný, pokud bych si večer nešla zaplavat a už při vstupu do kryté haly z dálky nezaznamenala, že dnes je obvyklý plavecký stereotyp, tak jak jej znám, narušen. Na první pohled vypadalo vše při starém… Plavci plavali ve svých pruzích naprosto ukázněně tam a zpět, tak jako vždy, povídali si, někteří přebíhali do vířivky a parní sauny a zpět do sportovního bazénu… Vše bylo, jak má být, a přece tu bylo něco, co se jaksi vymykalo normálu.
Odkládám si žlutý ručník na lavičku. Najednou mi to dojde. Uprostřed největšího pruhu velkého bazénu uvidím to, co narušuje obvyklý řád. Tmavou skvrnu. Ta skvrna se v bazénu pohybuje úplně osamoceně i přesto, že kolem ní zuřivě plavou ostatní plavci závodním tempem, jako by je nic z původního sportovního záměru nemohlo rozházet.
Zato skvrna sebou hází docela obstojně.
Skočím, dobře, nebudu lhát, sestoupím po schůdkách do bazénu… Totiž, ráda bych skočila, ale nechci si namočit vlasy (pro krásu se musí trpět) a rozhodnu se, že se na skvrnu nebudu zkrátka dívat.
Říkám si, že jen proto, že je to neobvyklé, nezůstanu na ni přeci zírat! Umanu si to pevně a na velkém digitálním displeji nad bazénem si zkontroluji čas příchodu,  abych věděla, jak dlouho budu plavat. Naplánuji si zhruba hodinu.
Co mě však překvapí ještě víc je, že tohle umanutí (že skvrna zkrátka neexistuje) si nezvolím pouze já, vypadá to, že se tak rozhodli všichni návštěvníci. Jako bychom se domluvili. Ohromí mě to.
Umanutí je umanutí, a tak si hledím svého a plavu za svými cíli.
Je to příjemné, protože tyhle cíle na rozdíl od jiných jsou snadno dosažitelné a jsou pouze dva. Jeden se nachází na konci bazénu vpravo a druhý na druhé straně vlevo. 
Když pominu, že moje zábava v následující hodině bude soustředěna pouze na pohyb mezi cíli, je nalajnovaná stejně jako pruhy v bazénu a neposkytne mi tak žádná překvapení, má moje hlava stoprocentní šanci při takto monotónní pravidelné rutině krásně vypnout a HURÁÁÁÁ nakonec NEMYSLET NA NIC!
Vypnutí hlavy dnes však bylo to poslední, co bych mohla od návštěvy bazénu očekávat. Když totiž máte v bazénu tmavou skvrnu, řeknete si, že na ni nebudete myslet, nebudete se na ni dívat a zkrátka jí nebudete řešit, tak na ní myslíte, díváte se a řešíte ji.
Vzdám se. 
Tak dobře, budu na ní myslet, ale zároveň si budu hledět svého a poplavu na druhou stranu, jo? Domluvím se sama ze sebou na kompromisu. A jak se rozhodnu, tak to udělám.
Dnešní plavecký večer má však evidentně probíhat jinak. Zrovna ve chvíli, kdy už se mi podaří myslet jen na své vlastní věci a zároveň vyprazdňovat hlavu, začne mě do pravé ruky bouchat lano, které je nataženo mezi pruhy. Nevěnuji tomu sice pozornost, ale ono se to opakuje. A znovu a znovu… Dobře, budu se muset otočit. A to jsem neměla dělat!
Jsem v pasti.  Když se otočím, zjistím že skvrna se křečovité drží lana a ručkuje po laně přímo za mnou!
Zrychlím. To ale nepomůže, protože takové ručkování ve vodě je rychlejší než plavání, a tak musím ustoupit. Odplavu tedy mírně nalevo, abych funící a ručkující skvrnu pustila, a zároveň u toho narazím do plavce plovoucího v protisměru. On s pochopením, že bude podobnou situaci se skvrnou pravděpodobně řešit za chvíli také, nenadává a tváří se, jako by vůbec o nic nešlo. Bezva.
Já už teď ale opravdu nemůžu na skvrnu nemyslet, když už jsme se k sobě dostaly tak blízko, nemůžu se snažit ji ignorovat a co víc, už ji ani nemůžu nazývat skvrnou! 
Stala se zcela konkrétní. A tak si milého Inda, zničehonic objevivšího se v brněnském bazénu, poprvé pořádně prohlédnu.
S překvapením zjistím, že ten dojem tmavé skvrny ve vodě nedělá pouze jeho barva kůže, ale hlavně to, že plave celý oblečený v černém.
Zuřivě mě přeručkuje. Všimnu si, že jeho zběsilost nespočívá v tom, že chce být rychlejší než já a že spolu pravděpodobně nezávodíme, ale v tom, že neumí plavat, a tak se drží špagátu a snaží se jakkoli dostat na druhou stranu.
Úplně mě to rozhodí.
Tedy ne to, že je oblečený, ale to, že neumí plavat?!
Zprvu si to nedokážu v hlavě správně složit. Moment! A ono to jde? Ono se může stát že, dospělý člověk, vyskytující se v hlubokém sportovním bazénu na Kraví hoře v Brně, neumí plavat?
A protože ho mám právě teď před sebou, mám jistotu, že něco takového skutečně existuje. Ještě jednou si zopakuji, ano je to možné!
Všechno je možné!
S úlevou sleduji, jak se Indovi podaří dosáhnout cíle a vesele se drží okraje bazénu. Místo abych teď podle plánu myslela na „své věci“, myslím na Inda.
Pozoruji ho naplno a v duchu se mu omlouvám, že jsem se ho předtím snažila z hlavy vytěsnit a tvrdohlavě ho pasovala na pouhou skvrnu.
Protože vím, že se nic v životě neděje náhodou, přemýšlím. Nejde mi totiž do hlavy, že nejen já jsem dělala, že ho nevidím, ale že to tady děláme vlastně úplně všichni. 
Nikdo neví, jak si s danou situací poradit.
Zároveň mě napadá, jak je to vlastně hezké, že se tady v bazénu skutečně povedla jedna věc!
Dalo by se to také brát tak, že se nám, českým účastníkům, v bazénu podařilo nechat milého Inda žít, bez pozorování, bez posuzování, nechali jsme ho dokonce v oblečení a svým způsobem mu dali svobodu, že si může i ne-plavat v našem bazénu a všem nám zavazet. Všichni totiž víme, že jinak než skokem do vody se plavat nenaučíš a že cizinec je zkrátka cizinec, a ne někdo, komu musíme vnucovat naše pravidla. A to si vzpomínám, jak ještě nedávno jedna paní pokladní v samoobsluze odmítla vrátit nakupujícímu černochovi drobné, protože se štítila dotknout jeho černé ruky.

Možná je to také tím naším věčným cestováním, u kterého můžeme ve vzdálených destinacích zažít, s jakým zájmem se na nás dívají druzí, a dokonce se s námi, jakožto bílými exoty, vydatně fotí. Víme, jaké to je, vybočovat a budit nechtěnou pozornost jen tím, že jsme. Známe tu situaci i z druhé strany a dokážeme tak pochopit nebohého cizince u nás.
Pozoruji Inda a jeho novou strategii. Všimnu si, že se u toho baví jako malé dítě. Přemístil se totiž… Přesouvá se, nebo lépe řečeno „choďo-plave“ po úzkém rantlíku pod vodou na podélné straně bazénu. I tímto novým způsobem se mu podaří dostat opět na druhou stranu.
Musím se přiznat, že mě u toho potrápí můj nešťastný zachranitelský syndrom, neboť dostanu chuť milého Inda učit plavat. Představím si scénář reálné situace, ve které k němu doplavu a oslovím mladého indického chlapce větou: „May I help you?“
Vžívám se do toho.
Dojde mi, že bych ho mohla místo své nezištné pomoci ještě pěkně vyděsit. Nechci přeci, aby můj nový známý odjížděl z České republiky se zážitkem, že Češky běžně balí Indy v bazénu.
A tak situaci přehodnotím a uchlácholím se spásnou myšlenkou, že plavat se dá naučit také jen tím pověstným skokem do vody a on už v bazénu přeci je, takže má reálnou naději!
Pokud by se přeci jen začal topit, jsou tu dva místní plavčíci a my všichni, co jsme předtím lišácky dělali, že ho nevidíme, bychom se záchrany také jistě rádi ujali.
Kromě černého oblečení – tříčtvrtečních kalhot a tmavého trička bez rukávů, 
má na sobě Ind sice zcela jiné metodické pomůcky, než by vzhledem ke své pokročilosti potřeboval. Nemá nafukovací rukávky ani záchranný kruh, které by ho nadnášely.
Vystačí si s jinou výbavou. Kolem krku a na obou zápěstních se mu pohupuje skupina tlustých i tenkých, stříbrných i zlatých (převážně zlatých) řetězů a řetízků, které ho naopak sice tak trochu táhnou ke dnu, zato kolem něj, když se snaží ve vodě pohybovat a přesouvat, radostně poskakují a cinkají. Hezká podívaná! Vlastně proč ne?!
Mezi námi, mezi uniformní masou lidí v jednodílných sportovních plavkách a s plaveckými brýlemi na hlavě je tahle kreativní módní novinka v bazénu skutečným osvěžením.
Po chvíli pro cizince přijde k bazénu český kamarád, aby ho vyzvedl. Ochraniteli ve mně se uleví, že je o Inda postaráno, a nejen to, když totiž na chvíli zajdou do šatny, je vidět, že kamarád Indovi poradil, aby udělal patrně první krok ze své komfortní zóny, a mladý Ind se vrací, tentokráte bez trička, jen v kalhotách, do půl těla nahý.
Když později líčím svůj zážitek kamarádovi, který často jezdí do Indie, a pokládám pár dotěrných otázek, potvrdí mi některé mé domněnky a vysvětlí souvislosti. Třeba, že: zlaté a stříbrné řetízky a řetězy Indové nosí prý proto, aby všichni ostatní viděli, že si to můžou dovolit, že jsou z jiné kasty. Že jsou něco víc než řidič nebo paní uklízečka, která zlatý řetěz mít nikdy nebude. Nosí to tak i jeho kamarád Ind.
K zamyšlení mě také nutí jeho dvě odpovědi. Na otázku, proč se můj milý sledovaný (už mu nikdy neřeknu tmavá skvrna! Přísahám!) koupal oblečený, odpovídá: „Oni se stydí, tak je vychovali. Nahota není v lepší společnosti v Indii přijatelná, pro ně je to ztráta společenského kreditu, protože mají strach si připustit to, že jsou stejní jako ti nejvíc normální Indi…“
A na základní otázku, jak je možné, že dospělý Ind neumí plavat, dodává: „Niki, je jich 1,5 miliardy. Kolik z nich má přístup k vodě? K moři? Bude to v jednotkách procent.“

A tak jsem šťastná, že i tentokrát odcházím z bazénu se svou myslí úplně vyčištěnou. Podařilo se mi totiž díky milému Indovi doslova vyjet z plaveckých pruhů a uvědomit si u toho dvě věci.
Že nic není samozřejmostí, ani to, co za samozřejmost považujeme. Třeba to, že nás v dětství naučí plavat a nám se v dospělosti nestává, že se v bazénu topíme, přesto že žijeme v zemi, kde nemáme moře.
A také jsem si díky dnešní scéně uvědomila, jak moc se nám Čechům podařilo posunout svou toleranci k cizincům.
A jsem za to neskonale vděčná! §