More selected projects

Kateřina Kadlecová:
Dělat věci po svém

 

Spolumajitelka české firmy USSPA, předního evropského výrobce vířivek a bazénů s protiproudem. Rodinnou společnost dnes řídí po převzetí od otce, kterému nápad na podnikání v tomto oboru sama před lety navrhla. Magazín Forbes ji zařadil do žebříčku nejvlivnějších žen České republiky.

 

 

Kdy se zrodil nápad na podnikání s vířivkami?

Když to člověk začne počítat, tak je to dávno (smích). První impuls přišel z USA, kde jsem byla ve svých šestnácti letech jako studentka na výměnném ročním pobytu. Tam jsem si poprvé vyzkoušela spáčko – vířivku. Samozřejmě, že jsem nebyla ve věku, kdy bych byla iniciátorka podnikání. Ale když jsem se vrátila, hodně jsme s tátou řešili, co bylo v Americe zajímavého. Po revoluci hledal nějakou inspiraci, aby mohl využít nové svobody, možnosti vzít věci do vlastních rukou a začít podnikat.

Nechci mít za tento nápad nějaký velký kredit, ale jen jsem nadhodila „spa“, protože se mi to tenkrát velmi líbilo. Hrála jsem závodně tenis a z toho, že jsem v Americe snad dvakrát mohla jít do vířivky, jsem si odnesla silný zážitek. Bylo to fajn, mít po sportu možnost regenerace. Ve věku, kdy jsem sportovala, se regenerace moc neřešila, maximálně jsme si všichni dělali strečink. A když táta hledal inspiraci, toto bylo první, co mě napadlo. Pak už to samozřejmě byla jeho práce.

Jaké byly začátky samotného podnikání?

Předcházel mu rok a půl příprav a pak, když už jsem byla v prváku na vysoké škole, jsem doprovázela tátu na cestě do USA domlouvat se s potenciálním partnerem Royal Spa na spolupráci. Původně jsme spa dováželi, ale od samého začátku jsme kus výroby dělali sami. Táta je technicky založený a nevydržel by tomu jen přihlížet. Také nám nepřišlo smysluplné vozit v kontejnerech hotové produkty. My jsme sem přivezli jedno jediné kompletně hotové spáčko a jinak vše ostatní už byly samotné skořepiny a jednotlivé komponenty. A tady se vrtaly, osazovaly masážními systémy, technologií, ke všemu jsme museli přidávat kus vlastní práce. Kvůli rozdílnému elektrickému napětí jsme si u nás nechali dělat rozvaděče. Protože nedávalo smysl vozit z USA dřevo, vznikla postupně i naše vlastní truhlárna a vyráběli jsme své kabinety.

Časem jsme přidali vlastní vývoj, vlastní design a začali rozvíjet vlastní know-how. K tomu táta směřoval záhy, protože chtěl překročit limity dané produktem, který vymyslel někdo jiný. Navíc nám v sortimentu některé věci chyběly a vše završil moment, kdy náš dodavatel nestíhal dodávat množství a také v čase, který jsme potřebovali. Proto jsme to začali dělat sami.

Nedělali jste si to ze začátku těžší? Proč jste nehledali partnera v Evropě?

Výrobci bazénů v Evropě byli, ale vířivek bylo minimum. Poměrně etablovaný specializovaný výrobce byl jen v Anglii, i trh byl jen zlomek toho dnešního. Proto do Evropy začali přicházet Američané s dovozem. Paradoxně jsme dnes sami specializovaný výrobce vířivek s nejdelší historií v Evropě, protože tu firmu v Anglii později koupila jiná firma a dnes už neexistuje. Bližší volba nebyla. A ta druhá možnost, že budeme jen dovozci a budeme se soustředit na distribuci – to nebylo ono, tam nebylo to podnikatelské vzrušení.

Jak náročné bylo v začátcích oslovit českého zákazníka? Podobné produkty zřejmě neznal…?

Začátek byl hrozně náročný. Jak jsem říkala, produkty nebyly moc známé a trh byl tenkrát desetinový oproti USA, kde každý člověk tušil, co je to spa nebo hot tub. V Evropě se nevědělo, co to je, na co to je a jak to funguje, což byla první překážka. A druhá byla specifická u nás: pár firem v tu dobu sice podobné produkty dováželo, ale bylo to na konci devadesátek a byly jiné životní priority. Naše cílová skupina jsou šikovní, úspěšní lidé a ti tenkrát svému úspěchu teprve dávali základy. Byli maximálně vytížení, ale ještě nechápali, že je třeba pracovní nasazení vyvažovat a umět někde nabírat síly. Investovat do sebe bylo zvláštní, byla to doba, kdy lidé chtěli něco dokázat s cílem pořídit si potom hezký dům, auto, bazén. Voda se tam objevovala, ale ne vířivka, o které se moc nevědělo. Symboly úspěchu a toho, že si něco dopřeji, byly trochu někde jinde. Museli jsme nejprve vysvětlovat, co to je a k čemu to je, a také jsme museli vysvětlovat, že je dobré myslet na nějakou prevenci a odpočinek. Nebylo to v začátcích úplně jednoduché.

Nicméně se vám podařilo stát se jedničkou českého trhu a vydobýt si místo v zahraničí.

My jsme se po zahraničním trhu, který je vždy permanentní výzva, začali dívat poměrně brzy. Dnes jsme etablovaná a respektovaná firma na evropském trhu, ví o nás největší světoví výrobci, ví o nás i Číňané, což zase víme my díky kopiím (smích). Pořád se ale na nás na Západě dívají jako na Východ. Je to už v drobnějších nuancích, ale pořád to tam je. Nikdy jsme nepodráželi cenu, šli jsme na trh přes kvalitu a prémiovost produktu. Toto byl těžký moment, přesvědčit, že firma z Východu (i když stále říkám střední Evropa, ale toto v zahraničí člověk těžko vysvětluje) má kvalitní produkt. Na druhou stranu to pro nás bylo dobré v tom, že jsme se hodně naučili, i o sobě, a posunuli sebe i produkt, protože jsme ze sebe dostávali to nejlepší.

Vyvážíte do více než dvaceti zemí, ale ve Španělsku jste napřímo. Byl v tom záměr?

Chtěli jsme úspěch z českého trhu zopakovat i někde v zahraničí. Zkusili jsme tedy jít do Španělska napřímo, protože i když víme, že jsou v každé zemi velké kulturní rozdíly, jsme přesvědčeni, že v jádru je naše cílová skupina stejná a má stejné potřeby. Jen se v různých zemích jinak oslovuje. Ve Španělsku mají v prioritách rodinu, zdraví a kvalitu. Když to vezmu takto na dřeň, odlišnosti nejsou velké.

Firma, kterou dnes vedeš, slaví už 26 let. Jste lídrem na trhu i díky mezinárodním oceněním, soustředíte se na design, technologické inovace. To bylo záměrem od začátku?

Už v roce 1998 k nám nastoupil vlastní designér. To bylo hodně napřed, ale naprosto jednoznačně to nastavilo směr, kterým jsme chtěli jít. Důležitá pro nás byla vlastní výroba forem a skořepin, v jejich modelaci je obrovský kus know-how. V rodině máme zakódováno dělat věci po svém. S vlastní invencí a vlastním směrem se je snažíme dělat co nejvíc profesionálně, takže když design, tak s kvalitním designérem. Po celou dobu pro nás bylo a je významné spolupracovat v různých oblastech se zajímavými lidmi, kteří nás posunuli dál a byli i třeba impulsem k dalším aktivitám. Zlomové období nastalo, když jsme začali spolupracovat s produktovými designéry, se studiem Divan design.

Přestože jste měli vlastního designéra?

To zafungovalo skvěle. Na skloubení to není úplně jednoduchá věc, ale podařilo se to. První společný produkt, na kterém spolupracovali, jsme uvedli v roce 2013 a musím říct, že se to podařilo. Na základě této zkušenosti jsme potom redesignovali naši nosnou produktovou řadu s Filipem Streitem z Divan designu ve spolupráci s naším Petrem Slaninou. To byl obrovský skok a dostali jsme se tam, kde se nám to opravdu líbí. A zároveň to přineslo příjemný vedlejší produkt – mezinárodní ceny za design. Toto byla dobrá zkušenost. Ale těch různých momentů, které nás jako firmu někam posunuly jako značku, těch bylo víc a spolupráce s externisty jsou pro nás hodně důležité.

 

kadlecova-img1kadlecova-img1

 

Kterého z vašich ocenění si nejvíc vážíš?

Jsem velmi vděčná za všechny ceny. V každou dobu pro nás měly obrovský význam. Asi nejvíc byl úplně první Red Dot (pozn.: Red Dot Design Award, mezinárodní ocenění produktového designu). Bylo to poprvé, kdy jsme šli do světové konfrontace s těmi nejlepšími ve světovém designu. Když jsme si pro cenu jeli a v muzeu tam viděli vystavené všechny ty proslulé výrobky spolu s naším, hodně nás to nabilo a povzbudilo. Ve finále není odměnou cena samotná, ale to, že se do té konfrontace světové špičky můžeme dostat. Je to pro nás potvrzení toho, že jdeme správným směrem. Tohle je obrovská satisfakce a musím říct, že první Red Dot byl pro mě asi největší zážitek, byl to úžasný moment. Samozřejmě, že jsme si užili i ty další, ale ten první je prostě první.

Poměrně brzy jste řešili plagiátorství. Kdy jste poprvé zjistili, že jste už „ta“ firma, kterou ostatní kopírují?

Jako jedni z prvních nás začali kopírovat v Kanadě, a to naši Combi Spa – princip přídavné vířivky ke swim spa, celoročnímu bazénu. Náš první patent v začátcích okopírovala i známá německá firma, ale to byl ještě svět v pořádku a dohodli jsme se s nimi na licenci. Nemohli jsme se ovšem domoci svých práv v jiných případech. Vkládali jsme vždy do patentů hodně peněz a když jsme dělali v době krize konsolidaci, přestalo nám to už dávat smysl. Něco jsme tedy omezili, ale připravili jsme novou generaci spáček, podařilo se nám vyskočit z krize i proto, že jsme byli v mnohém úplně jiní, a tak jsme se k patentové ochraně vrátili.

Tři roky jsme investovali do vývoje nových produktů, nejen na straně designu, ale i technologií. Byly to nemalé peníze a energie, ale i riziko, že jdeme v jasných výrazových prvcích jiným směrem než celý obor. A když jsme potom byli s touto revoluční řadou, která slavila obrovský úspěch, druhý rok na veletrhu v Lyonu, hodně to zabolelo vidět čínský stánek s okopírovanými nejnosnějšími prvky našeho designu. Byla jsem hrozně naštvaná – nešlo o to, že by to byla naše konkurence, že by nás mohli nějak ohrozit, ale vadilo mi to morálně. My jsme to vymysleli a někdo nám to jednoduše ukradl. Když jsme zjistili, že tyto kopie má na náš trh nějaká firma dovážet, tak jsme si vzali dobré právníky a pustili se s dovozcem do křížku. A uspěli jsme. Jsem za ten výsledek velmi ráda. Jsem ráda za dobré reakce, které na to byly, jsem ráda, že jsme byli jedni z těch, kteří ukázali, že to jde a že se vyplatí bít se za svá práva.

Jste rodinná firma, kdo všechno se podílí na jejím chodu?

Firmu rozjel táta s maminkou. S manželem ji táhneme už deset let a jak všude říkám, sdílíme spolu lože i kancelář (smích). Naplno jsme nastoupili hned po vysoké škole. Obchod řídí švagr, chvíli tu na pozici marketing manažera byla i má sestra, ale ta přešla do tátova dalšího projektu, golfového hřiště. Toto je základ, ale já tam počítám i to, že v rámci firmy jsou rodinné klany. Máme tu různé manželské dvojice, momentálně je u nás na brigádě naše první celofiremní dítě (letos maturuje), jehož rodiče u nás dodnes pracují, v týmu jsou třeba otec s dcerou, což je moc fajn. Naše firma je postavená na rodinných hodnotách, proto i tyto vztahy tady mohou dobře fungovat, za což jsme hodně rádi.

Zajímá se o chod firmy váš čtrnáctiletý syn?

Ten se hodně angažuje, už od malička bere firmu jako samozřejmou součást rodiny a hodně se o všechno s ní spojené zajímá. Jsou asi momenty, kdy mu musí lézt na nervy, že vše řešíme i doma. To je v jeho věku pochopitelné, zvlášť, když se bavíme trochu vzrušeněji, než by se mu líbilo (smích). Vždy ho musíme ujistit, že se nehádáme, že jen řešíme něco, co je opravdu důležité. Odmala má o firmu logicky velký zájem. Když se narodil, bydleli jsme ještě deset měsíců v bytě ve fabrice, tak zažil, že jsme to měli do kanceláře jen po schodech dolů. V jeho albu máme fotku, kterou si velmi oblíbil a rád ji ukazuje návštěvám. Je na ní jeho děda, můj táta, který s pýchou nese svého prvního vnuka do firmy v sedačce.

Počítáte s tím, že mu v budoucnu firmu předáte?

Syn už jako malý začal vykládat, že tady bude chtít být ředitelem (smích). My bychom byli velmi rádi, kdybychom mu ji mohli předat, ale s manželem oba chceme, aby to necítil jako povinnost. Má k firmě od dětství pěkný vztah, například všem „tetám a strejdům“ do firmy nosíval bonbóny, když měl narozeniny, v předchozích letech spolu se svojí mladší sestřenicí moderoval tombolu na vánočním večírku... prostě má už své rituály a všichni to tak už berou, že je od malička s firmou spojený. A na druhou stranu je pěkné, když vidíme zájem zaměstnanců o něj, o to, jak se mu daří.

Zapojuje se do chodu firmy i aktivně?

Teď, jak už je větší, nám chodí na brigádu a učíme ho, že vydělat si peníze znamená pracovat. Chtěl si to zkusit už před pár lety, kdy tady pracoval jen půl dne. Nosil třeba šanony a byl z toho strašně strhaný (smích), ale v loňském roce už tu brigádničil dva týdny. Samozřejmě, s ohledem na věk dělá jen drobné věci, ale vybavili jsme ho všemi ochrannými pomůckami, aby viděl i výrobu a pomyslně si osahal celý proces. Měl i vlastní nápady, ale hlavně si na nich vyzkoušel, že inovace jsou fajn, ale je potřeba je vždy probrat s nadřízenými (smích).

Tatínek vám předal firmu před deseti lety. Jak náročný proces to byl?

On ten proces prochází až dodnes, protože před deseti lety se předalo vedení firmy. Tenkrát neexistovaly nějaké poučky, jak to provést, nebylo to téma, které je dnes hodně aktuální a diskutované. S manželem jsme vyslechli spoustu názorů a příběhů lidí z jiných rodinných firem a kdybychom to měli dělat dnes, tak už máme víc věcí zažitých, můžeme si vzít zkušenosti odjinud. Postupovali jsme instinktivně a intuitivně, a nakonec se ukázalo, že toto je stejně to nejdůležitější. Táta přišel s tím, že je hodně unavený, protože kromě firmy se ještě angažoval v obci. Byl čtyři roky starosta, který intenzivně pracoval na projektech pro obec. Ve firmě jsme zažívali skvělé roky, kdy všechno překotně rostlo. A do toho jsme v roce 2006 vyhráli volby. 

Já jsem byla také v zastupitelstvu, kde jsem chyběla jen jednou, při předčasném porodu syna. Táta se snažil dělat vše pro obec s čistým nadšením a tak byl ve firmě jen jednou nohou. Byl neuvolněný starosta, aby neodčerpával peníze pro obec, a ty čtyři roky byly velmi náročné. Když se po nich naplno do firmy vrátil, chtěl nám firmu předat nejen proto, že už se cítil unavený, ale aby nám mladým dal prostor. Táta srší energií, nevydržel by něco nedělat a vím, že vždy potřebuje nějakou náplň. Tak jsme mu řekli, ať si dá chvíli pauzu a pak uvidí.

On se ale nakonec opravdu s maminkou domluvil, že z firmy odejdou. Připravili jsme mu hezké rozloučení v rámci Designbloku a také oficiální předání, aby tam byl ten jasný moment. Obojí bylo neskutečně emotivní, ale myslím, že toto je pro „otce zakladatele“ velmi důležité, když odcházejí. Oni cítí tu vděčnost, ale současně i to, že si mladší chtějí vydobýt své místo. Klíčová byla také domluva, že do firmy následně tři měsíce vůbec nepřijde, aby všichni opravdu pochopili, že z ní odešel. Myslím, že toto se velmi povedlo. Nenastal moment, o kterém si myslím, že kazí vztahy mezi generacemi, když mají zakladatelé pocit, že se musí čas od času projít po firmě a dělat tam jakéhosi rádce a prohazovat věty typu „to za mě… a toto není úplně ono...“. To je peklo, které nikdy neosvobodí a neosamostatní novou generaci a zároveň to degraduje tu původní, která si zaslouží veškerou úctu a slávu. A toto táta celé ustál a velmi brzy si vymyslel další projekt, ve kterém se realizuje – golf v Dolní Dobrouči.

Jako rodina necháváte v Dolní Dobrouči výraznou stopu...

V tomto já vidím velkou sílu a zodpovědnost nás podnikatelů, že můžeme v prostoru, kde fungujeme, pomáhat kultivovat společnost. Že můžeme být dobrým příkladem – a není to jen spojené s prací nebo byznysem, ale že je to naše společenská odpovědnost. A nemusí to být jen velké činy, je to každodenní součet toho, jak se chováme. Je fajn a zároveň zavazující, když člověk vidí, že může věci ovlivnit a prospět.